Přitom by si jich přál víc. „Každý rok si říkám, že chci víc střílet, ale pak to přijde a spíš někomu nahrávám anebo ani nevypálím. Musím se snažit dát si to do hlavy,“ nakáže si před nadcházející sezonou.
Železné puky? Kdepak, Lukeš si nehraje na Jágra. „Používám klasické. Na hřišti mám branku a většinou se snažím trefovat víka, k tyčkám. Chodil jsem pilovat střelbu i s kamarádem Honzou Müllerem, který hrával za Slavii a v Kadani dělá kondičního trenéra. Stál jsem na balonu na jedné noze, on mi dával puky a já musel střílet,“ líčí dril.
A když doma v Kadani branku netrefí, nehudrují sousedi, že je puky ohrožují? „Já mám za pozemkem pole. A ještě tyče se sítí, takže když přestřelím, jde to do ní.“
Hřiště o rozměrech 10 na 6 metrů však nestavěl pro sebe, nýbrž pro svého synka, který se také věnuje hokeji. „S kamarádem jsme udělali obrubníky, pak jsem si to nechal vylít betonem. Na zimu dobré. Když mrzne, postříkám to, udělám led a kluk může bruslit. Pozve kamarády a hrají dva na dva.“
Kluziště vyrobil Lukeš i z praktických důvodů, nejen pro to, aby se prcek zdokonalil. „Měl jsem omlácený celý barák, tak jsme se rozhodli mu postavit hřiště. Vyhodíme ho ven a ať si hraje.“
Lukeš junior hokejový talent nejspíš po tátovi zdědil. „Je mu pět a půl a už hraje za 2. třídu, tedy s klukama o dva roky staršíma. V Kadani to už v přípravce nemělo cenu, protože on už je na tom docela dobře bruslařsky i s hokejkou,“ je pyšný táta.
Že by ledovou plochu k bruslařskému tréninku využíval i jeho stavitel, to nejde. „Já se tam s bruslemi jen ploužím, hřiště je docela malé. Jasně, Milan Hejduk (olympijský vítěz) má doma zastřešený zimák i s rolbou, ale to já už nechystám. Rolbu jsem si vytvořil vlastní. Postavil jsem si kárku, sud, dám tam hadr, pustím vodu a krásně udělám nový led.“
Sám v mládí působil v zámoří, válel v nižších soutěžích třeba za Toronto, Springfield či Idaho. „A když jsem v Kanadě hrál, viděl jsem, že tam má skoro každý takové kluziště za barákem,“ pamatuje si 34leté křídlo. „A není to ani finančně náročné. Vykopete díru, uděláte štěrk, beton a máte hotovo.“
Přes léto sice na svém plácku led nemá, ale to mu vynahrazují v Litvínově. Novým trendem je čas od času trénovat na ledě i v první fázi letní přípravy, tedy v květnu nebo červnu. „Já bych to mít nemusel, jsem starší hráč, radši si odpočinu, než abych v létě bruslil. Ale respektuju to. Není na škodu jít dvakrát týdně na led,“ tvrdí Lukeš.
Šikne se mu to, protože jde o vhodnou prevenci zranění. „V letní přípravě zapojujete jiné svaly než na bruslích. A když pak na nich dva tři měsíce nestojíte, můžete si něco utrhnout,“ uvědomuje si.
S citem v hokejce během letní pauzy problém nemívá, jenže možná právě i díky svému hřišti.
„Většinou je cit za týden zpátky. Tím, že si s pukem zakvrdlám doma a občas si zastřílím, to jde rychleji. Ale je pravda, že když jsem jednou za celou letní přípravu nestřílel a přišel jsem na led, puk byl pro mě strašně těžký. Je lepší udržovat to i na suchu,“ míní kadaňský rodák.
Litvínovská radost z prvního gólu. Zleva autor branky František Lukeš a Filip Pavlík.
A musí se udržovat fit i díky stravě. „Necítím se teď jako v pětadvaceti, každý rok je znát. Pozoroval jsem už na sobě únavu, proto jsem si změnil jídelníček. Omezuji pečivo, už nejím velké porce, ale mám nadávkované svačiny. Víc masa, víc ryb.“
Vaří manželka, která tomu taky propadla. „Podle krve vám vypočítají, kolik čeho potřebujete, bílkovin, sacharidů. Jídlo vážíme, na dvoufázový trénink si vozím krabičky. Ztratil jsem pár kilo, jsem na ledě lehčí.“
I proto myšlenky na konec úspěšné kariéry českého mistra dosud nepřepadají: „Zatím se cítím dobře, nějaký pátek to ještě zkusím.“
