Stalo se to 13. října v Čechově, kousek od Moskvy. Ke konci hokejového utkání Viťjaz Čechov – Avangard Omsk znenadání na střídačce omdlel Alexej Čerepanov, jeden z největších hokejových talentů na světě. A začalo zoufalé drama s tragickým koncem.
"Mladý, hodný kluk ztratil život," řekl smutně Jaromír Jágr. "Jistě, každou vteřinu umírá spousta lidí. Jenže tohle bylo z ničeho nic. Na první pohled bez příčiny."
Kolaps i pozdější marné oživování Čerepanova viděl zblízka. Nikdy ho nic tolik nevzalo. Pořád přemýšlí, jak se to mohlo stát.
Už se ví, proč Čerepanov zemřel?
Myslím, že konkrétně ne. Určitě měl něco se srdcem. Ale jestli se ta vada dala zjistit, jestli o ní někdo věděl, jestli mohl přežít... To těžko říct. Probíhá vyšetřování, na výsledky si musíme počkat.
S Čerepanovem jste se znali jen pár měsíců, ale spřátelili jste se rychle, že?
V řadě věcí jsme si byli podobní. Přístupem k hokeji i k životu, měli jsme k sobě blízko.
Čerepanov měl za rok přestoupit do New Yorku, kde jste donedávna hrál vy. Prý jste se o něj staral jako o mladšího bratra a radil mu.
On věděl, co v životě chce dosáhnout, co pro to musí udělat. Chtěl jít do NHL, nestyděl se zeptat, koukat se a učit se ode mne.
Když do Omsku nedávno přiletěl Mike Pelino, trenér z New Yorku, a pozval vás na večeři, přibral jste s sebou i Čerepanova. Bylo to tak?
On ho tam víceméně vzal Mike Pelino. Nesmíme mluvit pořád jenom o mně. Spousta hokejistů tady v Omsku hrála s Alexem delší dobu než já. Pro ně to asi bylo ještě horší než pro mě.
TŘICET VTEŘIN SEDĚL VEDLE MĚ A NAJEDNOU...
Byl jste někdy tak blízko tomu, když umírá člověk?
To určitě ne. Nikdy jsem nic podobného na vlastní oči neviděl.
Musel to být zoufalý pohled.
Překvapilo mě, že tělo může být během dvou tří vteřin úplně bezvládné. Během chvilky totálně zbělal. Srdce se zastavilo, krev mu neproudila.
Jak se to vlastně seběhlo? Verzí byla řada.
On přijel z ledu, ještě asi tak třicet vteřin seděl vedle mě.
Bavili jste se?
Ne, normálně jsem sledoval hru. A najednou omdlel, spadl na asistenta doktora, který stál za ním.
Co vás napadlo v první chvíli?
Už nevím. Vůbec si nepamatuju, co jsem tam dělal.
Na záznamu jsem viděl, že se k němu skláněli lékaři, zkoušeli ho oživit.
To se jim nepovedlo, a tak ho odnesli do kabiny. A my jsme ještě měli tři minuty do konce zápasu.
V PĚTI ČÍSLECH68 Číslo na dresu. Nosí ho na památku dědečka, který zemřel v průběhu sovětské invaze roku 1968. 1972 Narodil se 15. února v Kladně. 4 Jako čtyřletý začal hrát hokej. 646 Tolik branek vstřelil v NHL, patří mu dvanácté místo v historii. 2 Na dva roky se v létě upsal ruskému Omsku, odhaduje se, že vydělá 7 milionů dolarů čistého za sezonu. |
Jak to, že se ještě dál hrálo? Když v Detroitu v NHL podobně zkolaboval český obránce Jiří Fischer, zápas byl okamžitě přerušen a pak odložen.
Nikdo asi nevěděl, co se stalo. Alexe brzo odnesli do kabiny, kdežto Jirku ošetřovali hned na střídačce. Mysleli jsme, že ten kluk třeba jenom omdlel nebo má vyražený dech.
Takže vy jste pak normálně šel na led?
Jasně. Fakt jsme nevěděli, že má něco se srdcem a jak je to vážné.
NESRAZIL SE SE MNOU, VŮBEC JSME SPOLU NEBYLI NA LEDĚ
Skončil zápas, prohráli jste 4:5, podali jste si ruce se soupeři. Kdy jste pochopil, že jde Čerepanovovi o život?
Trvalo to možná dalších deset minut. Nikdo nevěděl, kde Alexej je. Šel jsem jako první do kabiny, ptal jsem se po něm. Našel jsem ho venku před halou, ležel na lehátku, doktoři se ho snažili probrat.
Venku?
Asi proto, aby byl na čerstvém vzduchu. Nejsem doktor, nevím to jistě. Zatím mu masírovali srdce a dávali mu umělé dýchání.
A pořád se čekalo na sanitku, která předtím ze stadionu v Čechově předčasně odjela...
Mohlo to trvat i dvacet minut, než přijela.
To je hrůza. Jak je to možné?
Nemám tušení, jestli měla záchranka jinou práci nebo co se dělo. Přitom nemocnice je od stadionu 700 metrů. Lidem to nedá spát. Viděl jsem o tom případu pár pořadů v televizi. V jednom zkoušeli, jak rychle tu cestu zvládne auto za normálního provozu, když fungují semafory. Trvalo to dvě minuty.
Takže je to pořád trochu záhada?
Nevíme, co se tam stalo. Ale klíčové jsou v podobných situacích stejně první minuty. Mozkové buňky bez okysličení rychle odumírají. Fischera začali oživovat hned, proto je dneska zdravý.
Kdy jste Čerepanova viděl před stadionem, tušil jste už, že umírá?
Oni to umělé dýchání a masáž srdce nedělali pořád. Měl jsem pocit, že mu to srdce aspoň na chvíli naskakuje.
A on se prý opravdu jednou probral a poznával lidi kolem sebe.
A taky mu pořád svítili do očí, jestli zornice reagují. Prý reagovaly, takže mozek ještě fungoval.
Podle emotivních reportáží v ruských novinách jste za odjíždějící sanitkou křičel: Ljošo, prober se!
To není pravda. Když ho odvezli, šel jsem do kabiny. A pořád jsem nevěděl, že je konec. Doufal jsem, že je sanitka dobře vybavená. Jenže ani na stadionu, ani v sanitce nebyl funkční defibrilátor.
Těch nepravdivých zpráv o vás se objevilo víc. Třeba že vy jste se s Čerepanovem srazil, a proto on zemřel. Mrzelo vás to?
Už se o mně napsalo dost výmyslů, ale nic nebylo horší než tohle. Byla to pro mě hrozně nepříjemná věc. Přímo mě spojovali se smrtí mladého člověka. Ale uklidňovalo mě, že jsem měl čisté svědomí. My jsme se spolu ten večer vůbec nepotkali na ledě. Nemohlo se to stát.
Alternativní verze se objevila v severoamerických médiích. Že prý jste mu krátce před kolapsem přihrál do velké šance a pak jste mu na střídačce řekl, že takové šance musí proměňovat.
Nesmysl. Jméno Jágr se prostě často hodí do titulku. Vůbec to tak nebylo, kdo chce, může se na záznam toho zápasu podívat. Ani jednou jsme spolu nebyli na ledě.
SMUTEK SE PŘECE NEDÁ MĚŘIT PODLE SLZ
Vraťme se do šatny. Co se tam dělo, když odjela sanitka?
Nikdo si nechtěl ani připustit, že by někdo z nás mohl zničehonic umřít. Převlékli jsme se, zrušili odlet domů do Omsku a odjeli autobusem do kostela modlit se za Alexeje. Měli jsme zprávu, že srdce začalo pracovat.
Vážně?
Bůh ví, jestli to byla pravda. Až někdy cestou z kostela jsme se dozvěděli, že zemřel.
Co se vám nejvíc vybaví z toho večera? Smutek? Strach? Vztek?
Víte, já nemám moc vzpomínek na ten večer. Než na to, jak bezvládně ležel na lavici, daleko víc myslím na legraci, kterou jsme spolu zažili, třeba při tréninku. Nebo když se mu povedla klička. Rád se smál. Teprve si zvykám, že tady není.
Hokejista moc často nepláče, ale málokdo ve vašem mužstvu to vydržel bez slz. Vzpomenete si, kdy jste předtím naposled brečel?
Rozbrečí vás třeba i dobře natočený film. Podle slz se nedá smutek měřit.
To jistě ne. Zažil jste někdy větší smutek?
Hokejové mužstvo se dá přirovnat k rodině. Trávíte spolu hodně času – při tréninku, na cestách, v hotelech – víc než s kamarády. Když vám umře vzdálený bratranec, kterého vidíte jednou za rok, není to takový šok. V týmu jsme jeden na druhém závislí, záleží nám na sobě.
Takže míříte k tomu, že jste větší smutek nezažil?
Ano. Bylo to silnější než cokoliv. Pokud to neumírají vaši rodiče, manželka, děti… Možná to někdo nepochopí, ale je to tak. Taková věc se stává jen ojediněle. Když se někdo zabije v autě…
...jako třeba trenér Ivan Hlinka.
Ano. Tak se to většinou dozvíte zprostředkovaně. Tady jsem byl přímým svědkem.
KDYBYCH UTEKL DOMŮ, KOMU BYCH TÍM POMOHL?
Následovaly rozhovory, pohřeb, smuteční slavnosti. Měl jste třeba problémy s usnutím?
Ne. Hodně mě to všechno vyčerpalo. Psychicky, ale i fyzicky. Vůbec teď nemám energii, připadám si jako stará, rezavá mašina.
Pomáhalo vám o tom mluvit? Třeba doma s přítelkyní?
Moc ne, ale je fakt, že jsem tomu chtěl přijít na kloub. Sháněl jsem informace, jak to doopravdy bylo. I když možná se to už nikdy nedozvíme.
Měl jste vy, abstinent, chuť se opít?
Ne. Nejsem na to zvyklý. Možná by se mi povedlo rychle usnout, ale s tím jsem stejně problém neměl. Ani jinak by to pro mě nemělo smysl. Možná na chvíli zapomenete na smutek, ale druhý den si stejně vzpomenete a k tomu přijde kocovina.
Napadlo vás, že byste mohl utéct domů? Daleko od toho žalu?
A komu bych tím pomohl?
Možná sobě?
Fajn. A co ostatní? Možná právě proto jsem tady v Avangardu, abych ostatním pomohl.
Jste věřící, často tvrdíte, že berete každou situaci jako dobrou. Zní to asi drsně, ale platí to i teď?
To se těžko vysvětluje... Ale aby se něco na světě změnilo, musí se obvykle něco stát. Často zareagujete, až když někoho nebo něco ztratíte. A po takové tragédii si lidi určitě začnou dávat mnohem větší pozor, aby se neopakovala.
ŘÍKÁ SE O NĚM...
Svůj první větší rozhovor s Jaromírem Jágrem jsem dělal asi před dvanácti lety. Od té doby jsme jich zvládli možná padesát. O hokeji, o ženách, o hazardu, o porážkách, o penězích, o víře, o slávě, o rodičích, o dětech. V Kladně, v Praze, v Pittsburghu, ve Washingtonu, v Jönköpingu, v letadle někde nad Ukrajinou, v Prostějově, v Torontu, v Omsku, v New Yorku. A teprve v tom posledním, v říjnu 2008, se ani jednou nezasmál. Obvykle hodně rád vtipkuje. Kolikrát žertoval tak, že se jen málo jeho odpovědí dalo brát vážně. Jenže teď... Seděli jsme na podlaze posilovny v hokejové aréně v Omsku a tři čtvrtě hodiny se bavili jen o překvapivé smrti Alexeje Čerepanova. Po otázce Jágr často chvíli mlčel. Pak mluvil pomalu, dost potichu. Ono samozřejmě vůbec není divu. Nikdo od něj žádné šprýmy nečekal ani nežádal. Přesto to byl divný zážitek. Kéž bychom se zase mohli u příštího rozhovoru smát. |
Že neustále vtipkuje. 
