Na ty nejextrémnější případy, které jsou opravdu výjimečné či bizarní, se zaměřují vědci v dokumentárním seriálu Zvířecí rekordmani, který aktuálně vysílá Spektrum TV každou sobotu a neděli dopoledne. Po podrobném zkoumání a porovnávání se všemi živočichy světa v něm sestavují žebříček těch nejzajímavějších.
Malý brouk je při srovnání rychlejší než formule
Běžně je za nejrychlejší zvíře právem považován gepard, který dokáže zrychlit z nuly na 100 km/h za necelé čtyři sekundy, takže se v tomto směru může měřit s nejdražšími sportovními auty.
Slušně rychlý je i bazilišek páskovaný, který zadními končetinami umí pohybovat tak rychle, že se udrží na vodní hladině, což mu vyneslo přezdívku Ježíšova ještěrka. V nebezpečí vyvine rychlost až 11 km/h.
Absolutním vítězem jsou ovšem svižníci, příbuzní střevlíků. Jejich anglický název "tiger beetles" (v doslovném překladu "tygří brouci") vystihuje skutečnost, že jsou v přírodě obávanými predátory právě kvůli své rychlosti. Nejrychlejší druh uběhne až 8 km/h a vědci spočítali, že vzhledem k velikosti svižníka to ve srovnání s člověkem vychází na rychlost 480 km/h.
"Platí to ale, jen co se pozemních živočichů týká," doplňuje Petr Šípek z Přírodovědecké fakulty UK v Praze. "Řada ptáků je totiž při střemhlavém letu schopna vyvinout rychlost až 220 km/h."
Šváb přežije hlad i záření, želvuška je však nejodolnější
Co se nejextrémnějších podmínek týká, například po nukleární válce by planetu nespíš osídlili švábi. Podle entomologů jsou neuvěřitelně odolní, vydrží až tři měsíce bez potravy a jejich tělní buňky jsou až 200krát odolnější vůči radioaktivnímu záření než člověk. Ostatně podle vědců už tu švábi byli dříve, než se na naší planetě objevili dinosauři.
Přežít v drsných podmínkách pouště zase úžasně zvládá velbloud, protože se dokázal adaptovat tak, aby přežil sucho, horko, nedostatek vody i potravy. Člověk by stejné podmínky vydržel maximálně den a půl. "Pokud bychom se bavili i o dvouhrbém velbloudovi, tak ten ještě dokáže přežít i extrémní mrazy, například v poušti Gobi v Mongolsku," dodává Petr Šípek.
Naprosto nejodolnějšími živočichy naší planety jsou ovšem podle vědců jednoznačně želvušky, živočichové s osmi nečlánkovitými končetinami zakončenými drápky, kteří svoji potravu vysávají dlouhými bodci.
Želvušky se dokázaly na nepříznivé podmínky adaptovat natolik, že se dají nalézt na dně oceánu, na vrcholcích hor, na poušti i v pralese. Jen je nevnímáme, protože jsou okem neviditelné. V kritických situacích přecházejí do stavu podobnému bezvědomí, takzvané anabiózy, kdy omezí všechny tělesné funkce a čekají na příznivější podmínky. "Tomuto procesu se říká také kryptobióza. V zásadě to znamená, že se želvušky dokáží řízeně zbavit téměř veškeré vody v těle," vysvětluje Petr Šípek. A v tomto stavu je želvuška prakticky nezničitelná.
Nejstarostlivějšími otci jsou pštrosi a mořští koníci
V divoké přírodě je často přehlížena role samců v péči o mláďata. Přitom třeba nandu pampový, jihoamerický příbuzný pštrosa, se sám stará o vylíhnutá kuřátka. Samice totiž po nakladení vajec samce opouští a péče o ně přechází na dva měsíce jen na něj. Pak se teprve samice vrátí a připojí se k výchově.
Samečci mořských koníků berou péči o budoucí potomstvo na sebe.
Nejstarostlivějším otcem v říši zvířat je podle vědců mořský koník. Po samotném oplození totiž vajíčka v sobě nenosí samička, ale naklade je do zvláštního vaku, který má na břiše samec. V tomto vaku se poté potomci vyvíjejí.
"Těhotenské bříško" tak po dobu pěti týdnů nosí sameček. I po vyvržení mláďat z vaku mají sameček se samičkou prohozené role. I když se mláďata rodí živorodá, sameček je přesto dále opatruje a v případě nebezpečí je schovává zpět do svého břišního vaku.
