Hejno musí být složeno z několika různých druhů s tím, že jeden výrazně převažuje. | foto: Profimedia.cz

Ptáci se chlubí cizím peřím. Podle vědců se maskují před predátory

  • 0
Vyčnívat z davu? Pro ptáky, kteří žijí v hejnech, to není žádná výhra. Naopak – někteří z nich tak šikovně napodobují vzhled jiného druhu, že jsou jeden od druhého naprosto k nerozeznání. Zjistila to nová studie amerických a čínských výzkumníků.

„K napodobování dochází v hejnech tvořených dvěma nebo více druhy ptáků. Sdílejí spolu zdánlivě náhodné znaky, třeba chocholku nebo žluté břicho, takže jsou od sebe na pohled nerozeznatelné,“ vysvětluje Scott Robinson, vědecký pracovník floridského Muzea přírodní historie, který se na rozsáhlé studii podílel.

Podobnosti však podle vědců nejsou dílem náhody. Jedná se spíš o evoluční taktiku, která zvyšuje šanci ptáků na přežití. Druh, který v hejnu tvoří menšinu, tak lépe splyne s dominantním druhem a vyhne se jeho případné agresi. A pro celé hejno je výhodné, když má jednotné zbarvení nebo i další znaky. Chrání se tak před predátory.

Pozor, jsme jedovatí!

„Jedná se o klasické mimikry, s pomocí kterých se zvířata snaží podobat něčemu nebo někomu jinému, protože je to pro ně výhodné. Mohou tak zmást nebo odradit ostatní druhy,“ uvádí Rebecca Kimballová, profesorka biologie na Floridské univerzitě a spoluautorka výzkumu. V jednom případě například drobnější ptáci ošálili dravce peřím tak zářivým, že vypadalo jako něco jedovatého.

„Existuje i hypotéza, že mimikry ptáků v hejnech ztěžují predátorům snahu izolovat kořist,“ dodává Kimballová. „Když totiž loví mezi mnoha ptáky najednou, může pro ně být snazší identifikovat jedince, který má odlišné zbarvení nebo vzor.“

Podle vědců je tento fenomén častější v jihovýchodní Asii, kde také žije třicet procent všech světových dravců. Výskyt predátorů má na mimikry pravděpodobně vliv, ale je potřeba splnit i další podmínky.

Hejno musí být složeno z několika různých druhů s tím, že jeden výrazně převažuje. „Právě když je jeden druh v hejnu silně zastoupený, stává se z něj model hodný napodobování,“ popisuje Robinson. „Pokud se mu ostatní ptáci vzhledově přizpůsobí, získají tak ochranu, přístup ke zdrojům i možnost společně cestovat.“

Není timálie jako timálie

Myšlenka, že se mezi sebou jednotlivé druhy takto „schovávají“, se objevila už v 60. letech minulého století, kdy skupina vědců studovala ptačí hejna v Andách. Od dalšího výzkumu nakonec upustili a floridský tým na jejich bádání navázal až v roce 2010. Spojil se s kolegy v čínské provincii Jün-nan a během následující dekády sledovali chování a proměny tamního ptactva.

Zkoumali například hejna tvořená timálií proužkobokou (Cutia nipalensis). Tento původně himalájský pták je opravdu nepřehlédnutelný: má černou masku, hnědo-černá křídla a na bocích černobílý vzor podobný zebře. Hejna tvoří s timálií sedlatou (Leioptila annectens) – to je sice zcela jiný druh, ale své kolegy velmi úspěšně napodobuje. Nejenom zbarvením, ale třeba i způsobem hledání potravy.

Někteří ptáci dokonce během života napodobují více druhů. Mladé timálie bělokápé (Gampsorhynchus rufulus) mají rezavá pera na hlavě, hnědá křídla a krémový podbřišek, takže připomínají ptáky z čeledi sýkořicovitých, se kterými často cestují. Dospělé timálie bělokápé už ale mají bílé hlavy a tmavě hnědá křídla, a připomínají tak jiného spolucestovatele – sojkovce chocholatého (Garrulax leucolophus).

Napodobováním k větší biodiverzitě?

Na první pohled to tak nemusí vypadat, ale imitace jiných druhů podle vědců přispívá k rozmanitosti ptactva. Nejenže se vzhled jednotlivých ptáků mění v čase, ale různí se i v rámci jednoho druhu. Nikdy nejde o přesné kopie.

„Ptačí mimikry se objevují na obrovských zeměpisných plochách, takže i v rámci jednoho druhu může docházet k velké diferenciaci znaků,“ vysvětluje Robinson.

Pak se podle něj už můžeme bavit o speciaci, tedy evolučním procesu, ve kterém se biologické druhy štěpí a vznikají nové. Jednoduše odlišné mimikry způsobí to, že se z jednoho druhu stanou dva.