Na tribunce v Uničově během zápasu českého poháru se Sigmou se ke mně nakloní tehdejší funkcionář fotbalové Olomouce Robert Runták: „Zdena Klesnil má na to, dostat se až do nároďáku. Uvidíte!“ Pochybovačně jsem mlčel, ale víc jsem odvážnou prognózu nevyvracel. Vždyť od podobně urostlého hroťáka Jana Kollera by hvězdnou kariéru čekal také málokdo.
A když ne Kollerem, tak novým Liborem Doškem být opravdu mohl. Střílet góly vážně uměl. Kdyby... V příliš krátké kariéře fotbalisty bojoval Zdeněk Klesnil, řečený Kladivo (tuhle přezdívku jsem mu dal poprvé v titulku MF DNES a už mu zůstala), jak je mu vlastní – srdnatě.
Zdeněk „Kladivo“ KlesnilV říjnu měl třicet let, pochází z Němčic na Hané. Je vysoký 195 centimetrů a těžký 95 kilogramů. V první lize odehrál za Olomouc 23 utkání, dal šest gólů. V ročníku 2011/12 se mu podařil unikát: skóroval ve čtyřech různých soutěžích. Trefil se v divizi, MSFL, českém poháru a v lize. „Otec mi říkal, že jediná soutěž, ve které jsem nedal gól, je I. A třída. Jinak jsem se trefil všude. V Němčicích v šestnácti, tam u nás v Hulíně, III. třída, II. třída, divize, MSFL, druhá liga, první liga. Na sklonku kariéry musím do té I. A třídy naskočit, ať mám účet všude,“ usměje se olomoucké Kladivo, jak se mu na Hané přezdívá. Konec kariéry však přišel příliš brzy, už ve 27 letech. Teď se živí v Kanadě, kde ve Volf Soccer Academy trénuje děti. |
Pronásledovaly jej chronické trable se stehenním svalem a posunutým obratlem, dělal speciální cvičení na záda. Ale nevzdal se. Až vleklé potíže s kolenem jej před dvěma a půl roky přiměly dát v pouhých 27 letech milované hře v tichosti a bez větší pozornosti skromné sbohem. „Už to nejde,“ řekl.
„Zdeno, dám ti svoje koleno. Tohle bolí,“ reagoval vedoucí klubové prodejny Fanshop a hlasatel na Andrově stadionu Miroslav Skácelík.
To on, když Klesnil dal branku, do mikrofonu křičel: Zdeněk – Kladivo – Klesnil! V první lize stihl 195 centimetrů vysoký útočník za Olomouc odkopat jen 23 zápasů, dát 6 gólů a vyhrát český pohár.
Ale tohle není příběh o smutku, špatném konci. Nýbrž o začátku.
Rodák z Němčic u fotbalu zůstal, zato změnil kontinent. V kanadském Vancouveru trénuje děti v akademii kamaráda Libora Volfa, čímž padla nabídka jiného kamaráda, aby v zemi hokeje dělal zedníka. A čeká přírůstek do rodiny.
Jak vaše kanadská mise začala?
Do Kanady jsem přijel za svým přítelem Liborem Volfem. Když jsem přestoupil v roce 2007 z Hulína do Sigmy Olomouc, tak jsme se seznámili a hodně se sblížili. Spolu jsme strávili v Olomouci téměř dva roky a Libor se poté přestěhoval do Španělska a následně zakotvil v Kanadě. Velice mě těší, že i přes obrovskou vzdálenost naše přátelství přetrvává dodnes. To je hlavní důvod, proč jsem se ocitl ve Vancouveru na druhém konci světa. Poprvé jsem navštívil Kanadu v prosinci roku 2013 a byl to pro mě obrovský zážitek, vidět, jak Libor slibně rozjíždí svou fotbalovou akademii v tomto krásném městě Britské Kolumbie, jež je obklopeno oceánem, jezery a horami. To je hlavní důvod, proč se Vancouver každoročně zařazuje mezi nejpopulárnější města na světě. Letos jsme se společně vydali na dovolenou do Miami a tam se zrodila myšlenka několikaměsíční stáže u něj.
A začal vám nový život.
Vancouver je město plné příležitostí a hlavně sportu. Nikdy by mě nenapadlo, že v Kanadě je fotbal tak populární a oblíbený sport. Fotbal se zde hraje na každém hřišti, v každém parku a hrají ho téměř všechny věkové kategorie včetně děvčat i žen. Mojí každodenní naplní je trénování dětí a zdokonalování se v angličtině. Přes týden míváme dopoledne obvykle volno a tento čas věnujeme přípravě na tréninky a dalším věcem spojeným s fotbalem. Odpoledne začínáme trénovat hned po škole a domů se dostaneme až v pozdních hodinách. Víkendy jsou u nás nejnáročnějšími dny, kdy obvykle trénujeme od rána do večera. Neznalost tréninkových metod, dětí a jazyka byla pouze jedna z prvních překážek, kterými jsem si musel projít. Další velká zkouška přišla po měsíci, kdy Libor musel pracovně odcestovat na měsíc do Evropy. Pro mě to znamenalo odtrénovat minimálně patnáct tréninkových jednotek týdně. To byla prozatím asi největší škola, kterou jsem podstoupil.
Jak trávíte volný čas?
Čas ve Vancouveru letí až nepříjemně rychle. To bude nejspíš tím, že máme hodně nabitý program a děláme to, co nás opravdu baví. Vancouver má nespočet překrásných míst, například zátoku Deep Cove, která na vás působí dojmem nedotčené přírody a přitom je vzdálená jen pouhou půlhodinu od centra města, kde často a rád jezdím relaxovat. Občas zajdu s kamarády posedět na kávu nebo na české pivo, které je tady k dostání.
Vaše žena je v Kanadě s vámi?
Manželka Eliška bohužel z pracovních důvodů musela zůstat doma, ale jsme v každodenním kontaktu.
Bylo složité tak brzy ukončit fotbalovou kariéru?
Vzhledem k tomu, že jsem s fotbalem začal od pěti let a fotbal mě provázel takřka celým životem, tak to pro mě nebyly lehké chvíle. Podpora manželky, rodiny a přátel mi velice pomohla překonat toto těžké období. Na druhou stranu se často říká, že všechno zlé je k něčemu dobré, a možná proto jsem teď tady.
Zdravotních potíží jste měl spoustu. Koleno bylo poslední kapkou?
Hlavní důvod předčasného ukončení kariéry byly neustálé vleklé problémy s kolenem, byl jsem nucen podstoupit šest operací. Momentálně se cítím dobře, koleno drží jak na hřišti, tak i mimo něj.
Jste se životem po hráčské kariéře spokojený?
Kariéra fotbalisty je vcelku krátká a dřív nebo později by přišla chvíle, kdy bych se musel zaobírat otázkou, co chci dělat do budoucna. Musím se přiznat, že někdy mi přijde líto, že nebyla delší, ale bohužel se tak stalo. Odmalička cítím v sobě tak trošku cestovatelského ducha a vím, že k tomu je zapotřebí se umět dorozumět v cizím jazyce. Po konci kariéry jsem dlouho hledal, co chci dělat nebo co by mě bavilo, a ani ve snu by mě nenapadlo, že to najdu za oceánem a že to bude spjaté s trénováním dětí. Naplňuje mě to a vidím v tom svoji budoucnost. Chci se neustále zlepšovat, zdokonalovat se v jazycích, cestovat a poznávat zajímavé lidi.
Na co nejraději vzpomínáte?
Vzpomínek je hned několik – například postup rodných Němčic do okresního přeboru, kdy oslava probíhala na vlečce zapřažené za traktor. Cesta vedla z vedlejší vesnice, kde jsme výhrou zařídili postup. Na vlečce se popíjelo šampaňské, kouřily doutníky a zpívalo se. Zajímavá skutečnost je, že jsem tuto sezonu odehrál v týmu společně s mým otcem. Ze Sigmy mám největší zážitek z finále českého poháru 2012 v Plzni proti Spartě, kde nás vedl trenér John Uličný, a ten rok se nám podařilo zachránit ligu a vyhrát pohár. Ještě dodnes mám husí kůži, když si vzpomenu, jak stojím před dvanácti tisíci lidmi a hraje nám česká hymna. To se těžko popisuje, to se musí prostě zažít. Měli jsme v té době výbornou partu a táhli jsme všichni za jeden provaz. Tato sezona byla pro mě zvláštní i tím, že jsem vstřelil branky ve čtyřech různých soutěžích – na farmě v Šumperku v divizi, za Sigmu B ve 3. lize a na jaře v 1. lize a v poháru. Mimochodem, aby toho chlubení nebylo málo, tak jsem v mužské kategorii vstřelil góly v každé soutěži, s výjimkou 1. A třídy. Kdo ví, možná není všem dnům konec a ještě se mi to podaří a bylo by krásné, kdyby se tomu tak stalo tam, kde jsem začínal – doma v rodných Němčicích.
Co říkáte tomu, že Sigma po vašem odchodu podruhé spadla?
Sigmu samozřejmě sleduji a není mi lhostejné, kde se právě nachází. Byl jsem tam téměř sedm let, takže tam mám pořád spoustu známých a kamarádů. Sigmu budu neustále sledovat, přeji jí jen to nejlepší a věřím, že v příštím roce bude opět v 1. lize – kam patří. Ostatně podzim tomu napovídá.
A vaše plány?
Budoucnost bych chtěl spojit s trénováním ve Volf Soccer Academy. Vzhledem k tomu, že se zaměřujeme na skills trénink (rozvíjí myšlení, svaly a srdce – pozn. aut.) a děti k nám chodí na individuální tréninky, tak drtivá většina chodí s radostí a odchází s úsměvem. Chci se co nejrychleji zdokonalit v angličtině tak, abych mohl jezdit po stážích a učit se novým věcem. V březnu jsem byl v Brémách a Dortmundu, byla to zajímavá zkušenost. Teď otevíráme školu v Africe a věřím, že příští rok se tam budu moci podívat. V lednu jedu na týden trénovat do Londýna, také se chystám na stáž do Španělska a něco připravujeme v Česku.
Kde se usadíte?
Vzhledem k tomu, že s manželkou Eliškou čekáme přírůstek do rodiny, tak je pro mě nejdůležitější, abychom byli šťastní, a jestli to bude v Kanadě, nebo kdekoliv jinde na světě, tak na tom nesejde. Až čas ukáže, kam nás vítr zavane.
