Celou kariéru odkopal v záloze Nantes, třináct let patřil do národního týmu, a jakmile svlékl dres, dovedl Francii na olympijský trůn 1984. A pak k bronzu na mistrovství světa 1986.
Henri Michel
To ještě neměl ani čtyřicet, což mezi tehdejšími trenérskými bardy bylo něco výjimečného. „Byl inspirací, které se klaní nejen Francie,“ říká Verner Lička, prezident Unie českých fotbalových trenérů. Navíc muž, který ve Francii hrál zrovna v éře, kdy byl Michel na vrcholu.
Už tehdy, v polovině 80. let, na vás Michel udělal dojem?
Přiznávám, že jsem ho nijak zvlášť nevnímal. Sice jsem si už v době pana Hadamczika v Baníku sám psal tréninkový deník, abych věděl, co a jak se dělalo, ovšem na trénování jsem vůbec nemyslel.
Kde se to zvrtlo?
Lámal jsem si hlavu, proč hráči, kteří na tréninku pracují méně než já, jsou pak při zápase lepší. Zatímco já po tréninku mazal na masáž, abych byl ready, oni šli na pivo. Přesto jsem jejich úrovně nedosáhl.
A ten bod zlomu?
Rok 1990. Táhlo mi na šestatřicet a dohrával jsem ve třetiligovém Calais. Přišel za mnou trenér Richard Ellena a povídá: Verner, už víš, čím se budeš živit, až skončíš? Já myslel, že se ve Francii usadíme, něco jsem našetřil, ale trénovat? Ničím mě to nevzrušovalo. Ani ze zvědavosti ne. Navíc jsem měl hrůzu promluvit před kolektivem, natož hráče kárat za chyby.
Takže?
Takže mě Ellena přihlásil do kurzu výchovy mládeže do šestnácti let a mě to chytlo. Navíc synové Mario a Marcel si chtěli pořád čutat, čili začnete mít nutkání radit a učit. Viděl jsem, jak se kluci zlepšují, koupili jsme kameru, manželka nás nahrávala a už to jelo.
Nepřipadá vám, že Henri Michel začal úplně z opačného konce? Trenérem se snad narodil.
Byl nejlepším učněm slavného Michela Hidalga, trenéra mistrů Evropy 1984. Jako my jsme v Československu měli pány Vytlačila nebo Ježka, trenérské profesory a věrozvěsty, Francouzi měli Hidalga. Na to, jaká jsou velmoc, byli dlouho nuloví. Od roku 1958 vlastně bezejmenní. Najednou přišel Hidalgo a bylo to jako zjevení. Poskládal záložní řadu mušketýrů s Platinim, Tiganou a Giressem, defenzivní štít obstaral Fernandez, v obraně Battiston a Bossis, na hrotu Lacombe. Hráli krásný fotbal a stříleli moře gólů, což mě hrozně lákalo, když jsem dostal nabídku z Grenoblu.
A realita?
Beton! Beton! Beton! Hlavně neinkasovat. Rychle jsem spadl z hrušky a pochopil, že to bude boj.
Ale Henri Michel ofenzivnímu fotbalu fandil, ne?
Ano, však na to měl perfektní hráčský materiál. Za jeho časů se všechno třpytilo a čtvrtfinále 1986 proti Brazilcům se dodnes považuje za jeden z nejromantičtějších zápasů, který se na mistrovství světa hrál.
Michel pak vyhořel v kvalifikaci o Euro 1988, ztrapnil se domácí remízou s Kyprem a brzy z rodné země vycouval. Zato prošel půlku Afriky. S Kamerunem, Marokem a Pobřežím slonoviny se dostal na mistrovství světa.
Zatímco jeho kolegové Houllier, Lemerre nebo Aimé Jacquet se angažovali na svazu, on byl trenér praktik. A taky bonviván. Pocházel z Aix-en-Provence, kde se nikdy nespěchá. Sednete na oběd, dáte si džbánek vína, slunce svítí. Je to na jihu, kousek od Marseille.
Že by mu tím Afrika vyhovovala?
Asi se tam našel. On byl kultivovaný a vyrovnaný, žádné skandály, žádná hysterie, chování na úrovni. Král Hasan mu dokonce udělil marocké občanství. Jako trenér se pohádal snad jen s Cantonou. I proto na něj celá Francie vzpomíná s láskou a respektem. Od Hidalga přes Platiniho až po Zidana.
