Realita je výrazně smutnější. Garrincha, čili střízlík, jak mu odmalička říkali, se nedožil ani padesátky. Když ho v lednu 1983 v alkoholickém kómatu přijímali do nemocnice, doktoři jeho oteklý obličej vůbec nepoznávali. Pití ho zničilo a celá Brazílie plakala. U hřbitova ve vesničce Pau Grande, odkud pocházel, vyvěsili transparent s nápisem: „Garrincho, uměl jsi svět rozesmát a teď jej nutíš k slzám.“
Tak nějak to skutečně bylo. Chlapík s bezelstným úsměvem a dobráckýma očima jako by po hřišti jen tak poletoval, s naprostou lehkostí a samozřejmostí. Dělal si co chtěl, fotbalovými kouzly bavil hlavně sám sebe a možná mu ani nedocházelo, že ho svět vnímá jako hvězdu. Sám se tak necítil a o slávu nestál, proto se z něj stal profík až ve dvaceti, k velké kariéře ho museli přátelé dokopat.
Marně do něj přátelé hučeli, aby si najal finančního poradce. Bankovky se mu doma povalovaly ve skříních, za nábytkem, v míse na ovoce.
