V hospůdce na okraji Prahy se posadil na dřevěnou lavici, objednal si kapučíno a místo odpočinku po dopoledním tréninku poskytl exkluzivní rozhovor MF DNES.
V Praze je Stefan Effenberg se svým novým klubem na dvoutýdenním soustředění.
Hrát v Kataru, není to až příliš exotiky na závěr kariéry?
Je to velmi vzrušující. Neznámá země, ale i pro mě velká zkušenost.
Zvažoval jste dlouho, jestli tam jít? Přece jen z rodného Německa i z Ameriky, kde chcete žít, je to hodně z ruky.
Pět šest týdnů jsem na to potřeboval, ale moc jsem neváhal. Nejdřív jsem chtěl všechno vidět, okoukl jsem hřiště, podíval jsem se na národní svaz, bavil se v Kataru s odpovědnými lidmi. A vše působilo velmi pozitivně. Tak říkám: O. K., jdu do toho. Smlouva je na osm měsíců, ne na tři roky, to mi rychle uteče.
Jediná návštěva Dauhá stačila?
Ano. Chci říct, že nebudu v Kataru kvůli tomu, abych si užíval. Mám tam práci - fotbal. A je tam příjemné prostředí, skvělé tréninkové centrum a nádherné hotely.
Vy nechcete raději žít sám?
V hotelu přece bydlím sám, pokoj patří jen mně. Ne, vážně, dům nepotřebuju. Cítil bych se v něm hodně osamocený, takhle v hotelu pár lidí potkám, klidně i Němců na dovolené. Popovídáme si.
Hrál jste ve třech zemích. Kde to bylo nejhezčí?
Žít a hrát fotbal v Itálii je překrásné. Žít v Německu a hrát za Bayern je překrásné. Katar je jiný svět, ale je to velmi zajímavé. Jsem šťastný, že jsem toho mohl hodně vidět a vydělat si dobré peníze.
Katarský klub vám nabídl za jednu sezonu dva miliony eur, že?
Odkud můžete vědět, kolik peněz vydělávám?
Psali to v německých novinách.
Tam napíšou spoustu nesmyslů.
Copak si všechno vymýšlejí?
Všechno určitě ne. Když jste tak často na veřejnosti jako já nebo Oliver Kahn (brankář Bayernu Mnichov a kapitán německé reprezentace - pozn. red.), zajímají se lidi o váš soukromý život. Musím si ho chránit, nezlobte se.
Vadí vám popularita?
Někdy je to namáhavé, někdy velmi nepříjemné, ale k mému životu patří, že mě lidi poznávají na ulici.
Byl jste někdy v podobné roli jako Angličan Beckham? Je kolem něho úplné mediální šílenství.
Když jsem hrál v Bayernu, bylo to hodně extrémní, ale na Beckhama zdaleka nemám. To víte, když si člověk vezme Spice Girl (Beckhamova manželka je Victoria Adamsová z bývalé dívčí skupiny - pozn. red.). Myslím, že se Beckham necítí moc dobře, nemá už žádnou svobodu. To bych nesnesl. Aspoň část svobody by si měl člověk ponechat.
Do Kataru v létě přišlo hodně slavných fotbalových jmen. S vámi v týmu hraje Argentinec Batistuta, v jiném zase další Argentinec Caniggia, Francouz Leboeuf nebo Španěl Hierro. Proč takový boom?
Za tři roky se v Kataru budou konat Asijské hry, chtějí se předvést. Odněkud potřebovali získat zkušenost, aby se domácí mladíci něco přiučili. Proto jsme tady.
Takže jste vlastně učitel?
Dá se to tak chápat. Když v osmnácti letech začínáte, nemůžete třicetiletému mazákovi říkat, co má s míčem dělat. Ale když je člověku pětatřicet, je v opačné roli. Kvůli tomu bylo pro katarský fotbalový svaz důležité nás všechny přivést. Kluby tam nejsou na úrovni anglické nebo německé ligy, učí se.
Váš krajan Mario Basler po první návštěvě vyprávěl, jak ho vzali na ohromující trh s velbloudy, že měl audienci u šejků. Co vy?
Nic z toho. Přesto musím říci, že Katařané jsou neuvěřitelně přátelští lidé, vstřícní, příjemní. Je příjemné žít tam nebo být na dovolené.
Tím chcete říct, že vás čeká fotbalová dovolená?
Vůbec ne. Teď jsme v Praze na soustředění, dvakrát denně trénink, jinak stíhám jen spát nebo číst. Žádný důchod! Když se hraje fotbal, je to stále stejné: v Mnichově, v Mönchengladbachu, ve Fiorentině, v Kataru. Jen města se mění. V mém životě se vlastně nic nezměnilo, jen klub a země.
Přemýšlel jste o konci kariéry?
Jistě. Mezi třiatřiceti a šestatřiceti se obvykle končí, jen málo fotbalistů hraje déle.
Co bude váš případ?
Těch osm měsíců ještě zvládnu, to si užiju, dál zatím nic neplánuju. A kdy skončím? To si spočítejte sami, bude mi šestatřicet... Někdy sedím doma, přemýšlím, co bude dál. Jednou si řeknu dost.
Dovede si představit, že budete hrát do čtyřiceti?
Ne, to ne.
Škoda. Fotbal bude bez Effenberga chudší.
Když osmnáct let hrajete na nejvyšší úrovni, každý týden dva zápasy, cestujete, tak to na sobě cítíte. Každý, kdo sport dělal vrcholově, se těší na den, kdy všechna ta námaha zmizí. Člověk se přece v mém věku nemusí za každou cenu trápit, ne?
Až skončíte, zůstanete u fotbalu?
Kdo ví. Nejdříve poletím do Ameriky, kde žijí moje tři děti. Dcera Nastassja už je dospělá, syn Noel-Etienne se blíží patnácti letům, Ann-Kathrin je ještě malá.
Stačí vám tři děti?
Stačí, určitě. Když má člověk dvě, tak se všichni ptají, kdy bude třetí. Když máte tři, ptají se, kdy přijde čtvrté. Ne, konečná.
Mají na vás děti velký vliv? Traduje se, jak vám loni odsouhlasily přestup z Bayernu do provinčního Wolfsburgu.
No, já se jich zeptal. Dělej, co tě baví, řekly mi. Nebylo to přemlouvání, ale měly právo spolurozhodovat o mé budoucnosti.
Nemrzí vás, že se syn nepotatil a hraje basketbal?
Vůbec! Myslím, že je to skvělé.
Jaká to byla zkušenost, když jste z Bayernu odešel do Wolfsburgu?
Byla z toho veliká událost. Byla to změna, najednou jsem nehrál o titul, ale uprostřed tabulky. Přesto mě fotbal bavil. S Bayernem se nikdo v Německu nemůže srovnat.
Kde pořád hledáte motivaci?
Motivací je právě potěšení ze hry, musí mě to bavit. Když jsem ve Wolfsburgu řekl, že končím, už mě to nebavilo. Chci si všechno vychutnat. Až mě začne nudit tenis, skončím s ním také a budu dělat něco jiného.
Takový postoj máte celý život? Nebo dřív bylo motivací vítězství?
To přiznávám: chtěl jsem být úspěšný, vyhrát bundesligu, taky vydělat peníze. A když pak člověk všechno má, všeho už dosáhl, kousek po kousku, má úspěchy, spoustu peněz... Tak musím říci, že motivací je potěšení z fotbalu.
Opravdu jste všechno viděl, vyhrál a sklidil, jak jste jednou řekl?
S klubem jsem vyhrál všechno, co se vyhrát dá. Neopakovatelný byl triumf v Lize mistrů 2001.
Z Bayernu jste neodcházel v nejlepším. Zůstali vám tam přátelé?
V Bayernu vlastně ani ne. Teď v létě prodali Giovanniho Elbera do Lyonu, přitom šest sedm let dával spoustu gólů. To byl kamarád. Nebo Carsten Jancker. Ten už je taky pryč, v Itálii. Ale co jsou přátelé? Lidé v mé blízkosti, které často vidím. Spoluhráči jsou přátelé jen v relativním smyslu.
Proč? Fotbal je příliš velký obchod?
Možná. Fotbalové cesty zkrátka vedou pořád někam jinam. Ten přestoupí do Itálie, ten jinam a pak se člověk ztratí. Fotbal je byznys, kde se nehledají přátelé na celý život. Každý den trénujete, pak hrajete, když máte volno, nechcete vidět spoluhráče, ale rodinu.
Chcete natrvalo odjet do Ameriky. Proč? V Německu nemáte klid?
Klid bych našel i v Německu, ale chci prostě pryč. Amerika se mi líbí od prvního okamžiku, co jsem ji poznal. A to už je dobrých patnáct let.
Přestěhujete se na Floridu, kde máte dům?
Ano. Moje děti už tam rok a půl žijí, pojedu za nimi.
Kdysi jste řekl, že máte jasnou představu, co budete dělat za rok, za dva, za pět let.
A to je přesně jeden z těch nesmyslů, které jsem nikdy neřekl. Jak to můžu vědět? Možná budu prezidentem nebo trenérem nebo budu jen tak doma.
Mimochodem, lákalo by vás trenérství?
Možná, nevím. Teď hraju v Kataru, to je na osm měsíců, pak půjdu do Ameriky a uvidíme. Kdybyste mi před třemi lety řekli, že dneska budu na tréninkovém táboře v Praze s katarským mančaftem, taky bych neuvěřil. Jen bych se na vás podíval a řekl: A kde to vůbec je, ten Katar? V životě všechno rychle utíká, nejen ve sportu. Čím je člověk starší, tím rychleji to utíká. Proto by si měl člověk života užívat.
ｦ Stefan Effenberg
- narodil se 2. srpna 1968 v Hamburku
- 188 cm, 88 kg
- vyučil se poštovním úředníkem, ale od sedmnácti let je profesionálním fotbalistou
- hrál za Mönchengladbach, Bayern Mnichov, Fiorentinu, znovu za Mönchengladbach, znovu za Bayern, poté za Wolfsburg a v létě podepsal osmiměsíční smlouvu s katarským klubem Al-Arabi
- v bundeslize hrál 370 zápasů, 71 gólů
- s Bayernem vítěz Ligy mistrů 2001, finalista 1999, trojnásobný mistr Německa
- v německé reprezentaci 35 zápasů a 5 gólů, vicemistr Evropy z roku 1992
- rozvedený, má tři děti, které žijí na Floridě
