Dvanáct let docházel na ergoterapie, které umožňují lidem vykonávat běžné činnosti samostatně. „Pro mé dětství to bylo hned několik ran pod pás, se kterými jsem se musel vyrovnat,“ vyprávěl Alexander Brunst.
Kvůli poruchám měl mnoho fobií, nesnesl být dlouho sám. „Proto jsem trávil pořád čas s maminkou. Všude mě vozila a pomáhala mi. Bez ní bych tady nikdy nestál,“ pravil v emocích.
Leverkusen se po skalpu Brém vrátil do čela bundesligy. Hložek hrál devět minut |
Debut v nejvyšší německé soutěži se mu vydařil, od účastníka Evropské ligy dostal jen jeden gól. A kouč Marcel Schuhen ho pochválil, ale pak jen poněkud suše prohodil: „Alex je už několikátým hráčem, který za nás do soutěže nakoukl. A povedlo se mu to s grácií.“
I to, že se prakticky nezmínil o Brunstových potížích, dokazuje gólmanův neuvěřitelný pokrok. Je z něj profík jako každý jiný.
„Tvrdá práce vždycky přebije talent. Já si musel všechno vybojovat od píky. Ale jsem držák,“ říkal v rozhovoru pro klubový web.
S těžkým osudem mu pomáhal právě fotbal. Ve třinácti letech začínal v akademii Hamburku. Přestože se nikdy nesoustředil na dosažení vysoké úrovně, postupem času se vypracoval až do rezervního týmu. Jeden start má dokonce i za německou dvacítku.
„Zkrátka jsem chtěl hrát fotbal. Měl jsem ohromnou vůli si to dokázat,“ líčil Brunst.
Nastoupil i za béčko Wolfsburgu, několik let strávil ve druholigovém Magdeburgu. Profesionální fotbal pak okusil i v Dánsku, kde působil ve Vejle. Odtamtud se pak před sezonou stěhoval do Darmstadtu. A jakmile musel nahradit zraněnou jedničku, splnil si sen.
Ušel až neuvěřitelnou a inspirativní cestu.
„Je to nepopsatelný pocit. Musím taky složit velkou poklonu celému týmu. A jsem rád, že jsem pomohl k bodu,“ dodal s úsměvem.