„Takových nás moc nebylo. Možná i proto jsem byl tak populární,“ vzpomíná. Má na co, protože jeho kariéra byla mimořádná. Čtvrtfinále na mistrovství světa 1990, stříbro na Euru 1996, Fiorentina, Norimberk, Amerika.
Dnes Kubík slaví šedesátiny.
Na emigraci si – na rozdíl třeba od hokejistů – trouflo jen pár elitních fotbalistů. Proč vlastně?
Protože všichni věděli, že když se kluby oficiálně nedomluví, budeme za trest minimálně rok stát. Za komunistů byly takové regule. Kdežto když šli hokejisté do Ameriky, žádná dohoda nutná nebyla a mohli hrát prakticky hned.
S kamarádem Ivem Knoflíčkem jste to riskli. Těžká volba?
Hodně těžká, ve hře byla spousta pro a proti. Když to jednou uděláte, už to nemůžete vzít zpátky.
Ivo Knoflíček s oblibou líčí, že to vlastně bylo na soustředění Slavie v Německu spontánní rozhodnutí.
No, to se nedá upéct za pět minut. Měli jsme přece rodiny, já tehdy čtyřletou dcerou. Ale přiznávám, že to ve mně zrálo delší dobu. Procházel jsem si nějakými křivdami a Ivoš řešil něco podobného. Byl ve formě a mohl přestoupit do Rapidu Vídeň, jenže funkcionáři Slavie mu to nedovolili. Nicméně chvilkové rozhodnutí to nakonec bylo. Jít, či nejít?
