Učil se od nejlepších trenérů v Česku, jezdil na stáže do ciziny a teď by klidně mohl přednášet. Jeho mladší brácha hrával ligu za Drnovice. On chtěl taky, jenže se narodil bez pravé ruky.
Šlo to s handicapem dotáhnout dál?
Asi jo. Já hrával nanejvýš třetí ligu za Kroměříž. Škoda. Možná jen stačilo, abych ve správném věku udělal správný krok výš.
Kosovo - Českoduel kvalifikace ME sledujte od 15.00 v podrobné reportáži |
I bez ruky?
Pro fotbal to není úplně zásadní vada. Samozřejmě máte rezervy v osobních soubojích, může být problém s rovnováhou, ale dá se s tím hrát. Já měl potíže spíš s velkou zátěží.
Což znamená?
Za nás, já jsem ročník dvaasedmdesát, se trénovalo úplně jinak. Všichni stejně a všichni moc. Vůbec neexistovala speciální cvičení na střed těla, málo se řešila fyzioterapie, nosili jsme se na zádech, tahali pneumatiky.
Takže?
Tím, že jsem bez ruky, moje tělo tím pádem trpělo víc. Trápila mě záda, měl jsem svalové problémy, což s rukou souvisí: levou stranu mám silnější.
Jako kluk jste prý na plavání musel nosit vestu.
Naši udělali to nejlepší, co mohli. Chovali se ke mně normálně. Ale do vody mě bez vesty nepouštěli. Já zase nechtěl být u rybníka ve vestě, aby se mi kluci nesmáli, tak jsem se prostě naučit plavat. Pak jezdit na kole, taky na motorce. Jen soudruzi úředníci zvažovali, jestli vůbec můžu chodit do normální školy. Rodiče se zhrozili: Buď to půjde, nebo emigrujeme! Nakonec to šlo.
Co fotbaloví trenéři? Jak na vás hleděli?
Tím, že jsem hrál celou kariéru v Kroměříži, bralo se to normálně. Trenér přišel, já byl součást kádru, pozici jsem měl dobrou, hrál jsem prakticky pořád. Ale když se ve správném věku nedostanete do správného prostředí, které vás posune, talent odeznívá. Teď už nezjistím, jestli jsem mohl hrát výš. To byl tak můj problém.
Nevadí, když se ptáme na váš handicap?
Naopak. Když přicházím k novému týmu, hned vysvětluju: Nejsem žádný veterán z války ani pitomec, který si hrál s pyrotechnikou, prostě to tak je.
Černý humor: jste pravá ruka trenéra Šilhavého.
Tyhle fórky mám rád. Někteří trenéři vyhlašují jako motivaci chlebíčky, já kluky hecuju jinak. Třeba řeknu: Když mi zmáčkneš ruku tak, abych zakřičel, platím ti večeři!
Zkoušeli to?
Jasně, ale s protézou neuspěli. Taky jsme ve Slavii hráli na hrdinu.
Na hrdinu?
U kohoutku, ze kterého teče horká voda. Nastavíte ruku a musíte vydržet co nejdéle. Vyhrál jsem (smích). Ale musel jsem to zastavit, protože někteří opravdu chtěli soutěžit, a to by nemuselo dopadnout dobře.
Pod mikinou to není vidět, ale na protézu si většinou navlékáte rukáv, který vypadá jako tetování. Váš nápad?
Ne, manželčin. Na první pohled je to hezčí. S protézou vypadám jako postižený člověk, ale když si dám návlek, lidi si toho kolikrát ani nevšimnou. Hlavně pro ně je to lepší, nepraští je to do očí. Protéza je přitom pořád stejná jako ta, kterou jsem nosil jako kluk. Laminátová a tvaruje se podle pahýlu, aby seděla.
„S protézou otevírám dveře, plavu, řídím auto, všechno zvládám. Musím. Jen při pozdravu podávám levou ruku.“ |
Copak medicína nepokročila?
Ale ano, už existují myoelektrické protézy, které přenášejí svalové vzruchy. S těmi se dá třeba uchopit hrnek. Byl jsem na testech, ale přišla mi nepraktická. Je těžká, má baterii, všechno pomalé, na dlouho, nešikovné. Zatím jsem neobjevil nic lepšího než klasickou protézu.
To nás překvapujete.
Asi mám jiný pohled než lidé, kteří jsou po úrazu a nejsou s tou ztrátou smíření. Já o nic nepřišel. Mám to od narození. S protézou otevírám dveře, plavu, řídím auto, všechno zvládám. Musím. Jen při pozdravu podávám levou ruku. Technologie dává naději postiženým, ale zatím není tak daleko, aby mě to zajímalo.
A můžeme se stejně otevřeně bavit o fotbale? Kde berete inspiraci?
Od sedmadvaceti jsem jezdil po stážích. Za trenéry, u kterých se mi líbilo, jak jejich týmy hrají. Pomáhali mi najít správný směr. Nebožtík Vlasta Mareček ve Zlíně, Lička a Páník v Ostravě, Jarolím na Slovácku. Byl to můj region a já se trenérům díval do kuchyně.
A pak?
Pak i ven. Vydal jsem se třeba na Ajax Amsterdam, když ho trénoval Danny Blind. Tehdy tam ještě hrál Tomáš Galásek.
Současný trenérský parťák vám zařídil stáž?
Kdepak, to měl na svědomí Zdeněk Grygera, bráchův nejlepší kamarád. Byl jsem u áčka Ajaxu, taky u mládeže, trávil tam celé dny. Byl jsem i v Evertonu. Snažil jsem se vnímat, co se ve světě dělá, jaký kde mají přístup. Z toho jsem si pak vybíral, co se mi líbilo.
„Když mám v tréninkové skupině tři výjimečné kluky, tři průměrné a pět podprůměrných, ti výjimeční nijak nerostou. Stačí jim pracovat na 70 procent a pořád budou nejlepší.“ |
Nasával jste informace?
Jako houba, tak to mám rád. Před dvěma lety jsem byl, i kvůli zlepšení angličtiny, v Londýně. Při té příležitosti jsem se dostal na stáž do Arsenalu. Nedařilo se jim a panovala tam trochu nervozita, takže k áčku jsem nemohl. Potkal jsem tam ředitele nizozemského svazu a říkám mu: Jdu se kouknout na rezervu. On na mě: Mám domluvené áčko. Za chvíli přišel stevard a povídá: Ne ne ne, můžete jít tady s pánem na rezervu, nebo klidně domů (úsměv). Ale byla to parádní zkušenost.
Co vlastně na stážích zjišťujete?
Jak se fotbal dělá na nejvyšší úrovni. Jaké cesty vedou k úspěchu, jak by měli hráči trénovat, aby se jednou dostali na vrchol. Když jsem dělal šéftrenéra mládeže, snažil jsem se ke každému klukovi chovat tak, jako by měl jednou kopat za Barcelonu. To by podle mě měl dělat každý trenér.
Jak na to?
Věřit, že to kluci můžou dokázat a uzpůsobit tomu tréninky. Přitom víte, že to nemusí vyjít, ani když pro to obě strany udělají maximum. Roli hraje talent, zdraví, štěstí. Ale pokud to jde, koukejme se úplně nejvýš.
V Česku, kde lidem často chybí sebevědomí, to je problém, ne?
O to právě jde.
O co?
Potřebujeme změnit způsob myšlení. Nepochybuju o tom, že potenciál v mládeži máme obrovský. Kluci se do určitého věku můžou srovnávat s elitou, až později ztrácíme. V klíčovém období mezi sedmnácti a jedenadvaceti.
Co ztrácíme?
Spoustu věcí. Nechci paušalizovat a netvrdím, že pracujeme špatně, ale ani nic nemaluju narůžovo. Máme kvalitní trenéry mládeže, jen některé věci těžko nastavujeme.
Například?
Když uděláme já a trenér z akademie Barcelony úplně stejné tréninkové cvičení, je velký rozdíl v tom, s jakou kvalitou jsou hráči konfrontovaní. V Barceloně je obrovská, takže hráč musí pracovat rychleji, v obtížnějších podmínkách. Já ten trénink můžu přenést sem, ale když mám ve skupině tři výjimečné kluky, tři průměrné a pět podprůměrných, ti výjimeční nijak nerostou. Stačí jim pracovat na sedmdesát procent a pořád budou nejlepší.
„Dítě je vlastně takové semínko, ze kterého by měl trenér neboli zahradník poznat, co z něj vyroste.“ |
Cvičení z barcelonské akademie jste nedávno zkoušel i na novináře během modelového tréninku.
Kdybyste ho opakovali víckrát, budete se i vy zlepšovat. Ale zase jen do určité míry, kterou vám umožní kvalita vaší skupiny. Kdybych od vás vytáhl tři nejšikovnější a dal je do náročnější skupinky, rychle dosáhnou na vyšší úroveň.
V českém národním týmu je úroveň jaká?
Vysoká. Nejvyšší v republice (úsměv). Na téhle úrovni mají kluci úžasné předpoklady, a když se dostanou ven, do špičkového klubu, udělají další důležitý krok. To se dařilo předchozí generaci. Nedvěd, Poborský, Rosický, Šmicer a další získávali sebevědomí každý týden, zlepšovali se díky konkurenci a těžkým zápasům. My můžeme mladé kluky někam vést, ale oni si pak potřebují tu zkušenost prožít.
Jsou teď v národním týmu hráči, kteří mohou myslet vysoko?
Věřím tomu. Ale jestli se jim podaří udělat krok výš, to už je druhá věc.
Jakým mottem se řídíte vy?
Ukradl jsem si ho od Cimrmanů: Do půllitru litr nenaliješ.
Jste cimrmanolog?
To ne, byť věřím, že žije. Dokonce vím kde, ale jsem domluvený, že to neprozradím (úsměv).Jejich humor mě baví.
Když už mluvíme o krédech, po novinářském tréninku jste řekl: Trénink dělají hráči.
Což platí už od nejmenších. Dítě je vlastně takové semínko, ze kterého by měl trenér neboli zahradník poznat, co z něj vyroste. Poznat, k čemu má hráč předpoklady, pro jaký post, jakou typologii.
A pak?
Měl by dělat všechno pro to, aby jeho zahrada kvetla. Aby mladým klukům pomohl vyrůst do nového Nedvěda nebo Rosického. Proto nemám rád, když trenéři mládeže odhadují: Ten kluk bude kopat ligu. Nebo: Ten to nikam nedotáhne. To podle mě není jejich práce. Oni by neměli soudit, ale pomáhat, rozvíjet, pěstovat.
Všichni Šilhavého mužiPřehled Jiří Chytrý. Pravá ruka hlavního trenéra. Paradoxně Chytrému pravá ruka od předloktí chybí. Výborný analytik i praktik. Nikdy netrénoval ligu, Šilhavému pomáhá už sedm let. Perfektně si rozumějí. Milan Veselý. Motivátor, otevřené srdce. Cepuje brankáře. Patří do stejné trenérské party, která prošla Libercem, Jabloncem, Duklou i Slavií. S brankáři mu pomáhá bývalý reprezentant Radek Černý. Tomáš Galásek. Nejslavnější jméno u reprezentace. Šest let kopal defenzivního záložníka za Ajax, za národní tým odehrál 69 zápasů. Pavel Čvančara. Kondiční trenér. Ten nejmladší. |
Vaše názory jsou velmi přesvědčivé, tak proč zůstáváte jen asistentem?
Bavila mě práce u mládeže, kterou jsem se snažil propojovat s áčkem. Ve Zlíně, na Slovácku, v Ostravě. U každé nabídky jsem řešil, jestli rodina může jít se mnou. Když to nešlo, odmítal jsem. Kdyby se ozvala Chelsea, abych šel sám, řekl bych ne. Rodina a stabilita pro mě byly na prvním místě.
Tak proč jste pak z Moravy přesídlil do Liberce?
Dostal jsem v Liberci nabídku, která mě zaujala. Měl jsem propojit A-tým s výchovou talentovaných hráčů. Víte, my se devětkrát stěhovali, syn pořád měnil školy, takže jsem tam chtěl najít klid. Když mi sportovní ředitel Honza Nezmar s Jardou Šilhavým nabídli práci u áčka, nejdřív jsem odmítl, protože v té pozici nikdy nevíte. Majitel pan Karl je dost emotivní.
Diplomaticky řečeno.
Synovi zbývaly dva roky základní školy a já mu slíbil, že už nikam neodejdeme. Další rok jsem neodmítl, protože jsem věděl, že v Liberci rok můžeme zůstat, i kdyby to nedopadlo a třeba nás kvůli špatným výsledkům odvolali.
To máme posun od mládeže k áčku, ale trochu jste zamluvil toho hlavního trenéra.
Taky jsem si to vyzkoušel, už v devětadvaceti jsem trénoval Kroměříž ve třetí lize. Navíc jsem jako hlavní trenér působil i u jednadvacítek právě v Liberci, Ostravě, Zlíně nebo ve Slovácku. Uměl bych si to představit i teď, ale s Jardou Šilhavým se nám daří, lidsky si vyhovujeme, tak nevidím důvod, proč chtít za každou cenu být číslo jedna. Nepotřebuju být zítra na lavičce hlavní kápo.
S trenérskými kolegy Šilhavým a Veselým k sobě pasujete i příjmením. To je podobné jako od Cimrmanů.
Jen Tomáš Galásek nám to kazí, asi se bude muset přejmenovat (úsměv). Záměr to nebyl, ale dohromady to jde pěkně. Navíc se v tomhle týmu cítím dobře. Všichni si vyhovíme.
Už spolupracujete sedm let. Liberec, Jablonec, Dukla, Slavia, reprezentace.
Shodneme se lidsky i v náhledu na fotbal. A daří se nám – i díky tomu nás to pořád baví. Nejsme unavení, protože vidíme výsledky. Evropské poháry, titul, reprezentace, pořád máme motivaci. Pořád se máme kam posouvat.
Kdo je hodný a kdo zlý?
Jak je potřeba. Máme to rozdělené trochu atypicky. Jarda Šilhavý je většinou klidná síla, má velký respekt i bez toho, aby zvyšoval hlas. Stačí mu rozumný argument. Já jsem někde mezi. A když to nejde, nastoupí trenér brankářů Milan Veselý a použije štíty a meče.
Vy umíte zvednout hlas?
Umím, ale není to pro mě hlavní pracovní nástroj. Křik používám jen ve chvíli, kdy nevidím jinou možnost. Někdy je bouřka lepší než mluvit rozbředle a o ničem.
V reprezentaci už byla potřeba?
Zatím ne, ale třeba ve Slavii jsem jednoho hráče z tréninku vyhodit musel a neměl jsem s tím problém. Když se mi nelíbí přístup, hráč to ví a stejně se nezmění, nebo dokonce začne dělat scénky, není jiná možnost.
Jaký současný klub hraje podle vašeho gusta?
Nejsem nijak vyhraněný. Chci, aby byl fotbal různorodý, aby nabízel víc variant. Líbí se mi systém 4-3-3, přímočarý atletický styl Liverpoolu. Taky 4-4-2 v podání Atlétika Madrid. Líbí se mi variabilita Manchesteru City pod Guardiolou.
Tak jinak: být v programu deset zápasů, jaký si vyberete?
Vyberu si jich devět a jeden oželím, abych mohl s manželkou na procházku. Moje paní má naštěstí fotbal ráda. Když doma sleduju soupeře, dívá se se mnou. Teď s námi letěla taky do Kosova a pak do Černé Hory. A ještě je Chytrá... Jediná chytrá blondýna na světě. Vybral jsem si dobře.
Mimochodem, kolikrát jste ze záznamu viděl Kosovo a Černou Horu, dnešního a úterního soupeře v kvalifikaci?
Mockrát. Vždycky zkoumáme nejméně tři poslední domácí a tři venkovní zápasy. Jestli se pojetí nějak liší podle soupeře. K některým momentům se vracíme, sledujeme individuality. Každopádně víme, co nás čeká. Mohou to být dva klíčové zápasy. Pokud by se nám povedlo dvakrát uspět, budeme blízko postupu.
Pomohlo, že Kosovo hrálo naposledy s Černou Horou nerozhodně?
Z našeho pohledu to byl příznivý výsledek.
V sobotu by to asi neplatilo, ne?
Umím si představit, že za určitých okolností by mohlo. Zápas venku, s přímým konkurentem. Remíza by oddálila rozhodnutí a na konci by se ukázalo, jak byla cenná. Ale pevně věřím, že vyhrajeme.
