Sverrisson není žádný elév. I když blonďák s modrýma očima pořád vypadá jako mládenec, bylo mu už třiatřicet. Se Stuttgartem vyhrál v roce 1992 německou ligu, s Besiktasem Istanbul zase tureckou, teď už je šestý rok v Hertě Berlín. "A to jsem jako kluk chtěl být hasičem nebo kovbojem," píše na své internetové stránce. Žije v Německu, ale manželku a dva syny nechal na Islandu.
Jako mladý sice fotbal hrál, ale když přišla zima, vyměnil ho za halu a basketbal. To byl jeho oblíbený sport, dokonce se dostal do juniorské reprezentace Islandu. Byl ale zároveň ve fotbalovém týmu do 21 let. Po maturitě už měl zajištěné vysokoškolské studium ve Spojených státech, hrál by tam basketbal. Ale zavolal mu krajan, fotbalista Sigurvinsson, který byl tou dobou ve Stuttgartu, a zeptal se: "Máš zájem o profesionální smlouvu?" Sverrisson nejdřív váhal, ale pak podepsal. Tím si určil kariéru. Fotbalovou. Už tři roky je kapitánem národního týmu, v posledních dvou letech byl zvolen islandským fotbalistou roku.
Říkají mu Jolly, protože křestní jméno Eyjölfur se špatně pamatuje. V Berlíně hraje v obraně, ale reprezentaci pomáhá jako střední záložník. Má urostlou postavu, 187 centimetrů, je skvělý hlavičkář a nepoddajný sok. Jeden z ženských časopisů ho sice vyhlásil nejhezčím fotbalistou bundesligy, ale při fotbale na krásu nehraje. "S ním si ještě užijeme," předpovídá Vratislav Lokvenc, útočník z Kaiserslauternu.