Kniha, která vyšla i v návaznosti na historickou proměnu fotbalového zázemí v Hradci, jednak přibližuje vznik nové, současné arény, jednak se výrazně ohlíží za Všesportovním stadionem, jehož život se před dvěma lety pomyslně uzavřel.
* Dalo se v ní objevit a čtenářům přiblížit něco nového, co je v souvislosti s Všesportovním stadionem neznámé, nebo méně známé?
Kniha je hlavně připomenutím toho, co historie stadionu přinesla. Zabývá se výraznými událostmi, které jsou stále ještě v paměti řady těch, kteří je prožili. A je tak i připomenutím mladším generacím, které je znají jen z vyprávění.
Co část věnovaná nové aréně?
Beru ji jako druhý rozměr této knihy. Myslím si, že se pro ni podařilo vytvořit velmi hezké fotografie, což čtenáři dává její dost podrobné představení. Navíc jsem na textech spolupracoval s lidmi, kteří se na podobě stadionu podíleli, proto kniha dává odpověď na otázky, proč nový stadion vypadá tak, jak vypadá, jaké má funkce, jaké za jeho vznikem byly myšlenky.
Když se vrátíme k historii, tak mě řada věcí zaujala. V knize je řada prakticky neznámých fotografií.
Souhlasím a jsem za to vděčný Státnímu okresnímu archivu Hradec Králové.
Co vás jako znalce historie nejen stadionu, ale i klubu zaujalo?
Starý stadion nesl jméno Všesportovní, takže se k jeho historii vážou nejen fotbalové události. Například fotografie z dojezdů Závodu míru, to je silný zážitek. Je z nich vidět plný stadion, věrně zachytily rychlost, jak cyklisté na ovál vjíždějí. Nebo se málo ví, že se na něm jezdila také amatérská rally, a vidět fotografii škodovky 110, jejíž pilot túruje motor u brány stadionu, je také zážitek.
Něco dalšího?
Například cvičení spartakiády za světel Lízatek. Můžeme si o ideologických rozměrech spartakiád myslet cokoliv, ale atmosféru to mělo a na fotografiích je to vidět.
Zaujalo mě, že se vedle sportu dostalo i na kulturní akce.
To je pro mě jedno z nejhodnotnějších zjištění. Vyprávěl mi o tom současný kronikář klubu Jiří Rádl. V létě 1968 se na Všesportovním stadionu uskutečnil koncert, na kterém zpívali Marta Kubišová, Waldemar Matuška, Václav Neckář či Helena Vondráčková. Byla to tehdy v Hradci velká událost, stalo se tak jen pár týdnů před okupací, šlo vlastně o nejuvolněnější období tehdejší naší historie. Jiří Rádl na něm byl jako mladý kluk a plakát k tomuto koncertu, který je v knize otištěn, to nejen jemu příjemně připomněl.
Podobné knihy jsou významným připomenutím slavné i méně slavné historie a také jejím uchováním dalším generacím. Jak jste to bral při jejím psaní vy?
Jako poctu Lízátkům, která jsou už dlouho symbolem města a jeho sportovního a kulturního dění. Jako jediná ze starého stadionu přežila a je to podle mého názoru naprosto geniální věc. Mám je rád jak z architektonického pohledu, tak jako dlouholetý fanoušek hradeckého klubu. I proto jsem rád, že se je podařilo zachovat, a chtěl jsem ukázat, co všechno bylo potřeba udělat, aby přežila.
Vedle toho je v knize vidět úcta k těm, kteří psali historii hradeckého fotbalu.
Jsem rád, že se právě tohle podařilo knize vtisknout. Pojí se v ní vzpomínky na ty, kteří se nové arény nedožili. Jmenovat bych chtěl třeba Jirku Pospíšila, nejdéle sloužícího zaměstnance Miroslava Brzka či Ladislava Pokorného, posledního z týmu mistrů republiky z roku 1960. A také Bohumila Lemfelda, dlouholetého hlasatele, který zemřel týden před prvním zápasem. Všesportovní stadion byl zvláštní v tom, že třicet let sloužil a třicet let dosluhoval při čekání na nový, ne všichni se ho dočkali.
