Po strahovském vítězství nad slávisty už byli liberečtí hráči dávno v kabině, ale vítězný rituál - hurónský pokřik v kruhu - začít nemohl. "Kde je Tonda, kde je Tonda," ozývalo se.
Kustod Antonín Kudláček byl vyslán, aby zjistil, kam se liberecký brankář zatoulal. Jenže Antonín Kinský byl v obležení novinářů. Všechny zajímalo, jak se cítil po Vachouškově faulu, po němž inkasoval z kopačky domácího Stibůrka. Kabina čekala...
"Nic nechytí, pustí gól a ještě dělá rozhovory," hecoval Kinského se smíchem na dálku Kudláček. Když pak gólman pospíchal za spoluhráči, v letu utrousil: "Beze mě se začít nemůže, protože já to řvaní diriguju." A za chvíli už se zdálo, že liberecká kabina spadne, tak to v ní zabouřilo.
A co tedy ten titul? "Je to prostě moje životní šance," reaguje Bohumil Pilný, když vychází z kabiny. Miroslav Holeňák zase spustí o vysněném cíli. "Teď k němu máme opravdu hodně blízko, toužíme po titulu všichni. Je to strašně lákavá vidina a jen doufám, že nás to v závěru ligy nebude rozptylovat."
"Ještě jsou do konce čtyři kola," upozorňuje Kinský. "Ale je fakt, že zkazit si to už můžeme jen sami." Jan Nezmar to také nechce zakřiknout: "Máme k titulu zase o kousek blíž. Ale najednou je tu místo Sparty jiný vážný konkurent ze Žižkova. Tam sice o titulu moc nemluví, ale kdoví, jak to doopravdy myslí."
Sedmdesát minut po zápase prořízne večerní ticho v Diskařské ulici na Strahově několikrát za sebou hlasitý klakson. Liberecký autobus s fotbalovým nákladem vyráží domů na sever. Dost možná, že veze nové ligové mistry.
