Sparta vyhrála 5:0, utkání zvládla v pohodovém rytmu a místy ho proměnila v exhibici. Proto si Kováč, jindy ryze defenzivní typ, mohl dovolit útočné choutky. Několikrát vyrazil vpřed, třeba v devatenácté minutě: Z dálky střílel, trefil spoluhráče Lafatu, který hrudí vstřelil druhý ze svých rekordních pěti gólů.
„Že to nebyl můj gól? To nevadí. Není to důležité,“ povídal Kováč chvilku poté, co se rozloučil. V doprovodu svých dětí zamával tribunám, které vyvolávaly jeho jméno, s některými fanoušky si potřásl rukou přímo na hřišti. A pak naposledy jako hráč odklusal do kabiny.
„Byl jsem na to připravený, šel jsem do zápasu s čistou hlavou. Abych řekl pravdu, už jsem to chtěl mít za sebou,“ usmíval se, aniž by dal najevo dojetí. Slzy se mu v očích neleskly. „Su hlavně rád, že jsme vyhráli. Su rád aj za Lafiho, že vyhrál krále střelců.“
I když už dlouho žije v Praze, silný moravský přízvuk mu zůstal a stal se jedním z jeho poznávacích znamení. Fanoušci si ho ale budou pamatovat hlavně jako urostlého borce, skvělého hlavičkáře, který ve vrcholné formě dokázal uskákat skoro každého soupeře a ještě hrozit při standardkách na opačné straně hřiště.
Dlouho hrával v záloze, ale během prvního působení Spartě, kam přišel z Olomouce, se z něj stal spolehlivý stoper. „Sparta by měla kupovat samé hotové hráče. Samé Kováče,“ říkal tehdy brankář Jaromír Blažek.
Byla to trefná poznámka, Kováč byl pro Spartu ternem. Zažil Ligu mistrů, titul, pak klubu vydělal velké peníze přestupem do Spartaku Moskva. Rusko si zamiloval, dařilo se mu. „Na tohle zahraniční angažmá vzpomínám nejvíc,“ přiznává.
Když přestupoval do Ruska, už patřil do reprezentace, za kterou odehrál třicet zápasů a dal dva góly. Zahrál si na mistrovství světa i Evropy, na dva roky si zkusil i anglickou ligu v dresu West Hamu, pak se stal švýcarským mistrem s Basilejí.
„Myslím, že mám být na co hrdý. Měl jsem dobrou kariéru,“ těší ho. „Běží mi hlavou, jak všechno kdysi začalo a jak to rychle zase skončilo. Uteklo to jako voda. Ale zůstane mi strašně moc vzpomínek a spoustu kamarádů po celé Evropě. Naučil jsem se řeči, mám hodně kontaktů, zkušeností. To je k nezaplacení, jsem za to šťastný.“
Pro návrat do Česka zvolil nejdřív Liberec, ale po vydařeném roce a půl po něm znovu sáhla Sparta.
„Už jsem s tím nepočítal. A taky jsem ten dvouletý cyklus, který následoval, bral spíš s ohledem na budoucnost. V pětatřiceti už člověk není perspektivní. Dokonce o mě nějaký novinář napsal, že jsem „muzeální typ“, pousměje se. „To bylo trošku bez respektu, ale už to neřeším. I takoví se najdou.“
Všude, kde byl, slavil úspěchy - a všude byl oblíbený. Na hřišti by vypustil duši, mimo něj byl vždy za pohodáře s přátelskou povahou a věčným úsměvem na tváři, kterým kolem sebe šířil dobrou náladu. Kamarády z kabiny oslovuje „bráško“, mezi novináře po utkání chodíval s pozdravem „Zdar, hoši“ a ochotně odpovídal na cokoli.
Když v sobotu v mixzóně na Letné popisoval zážitky z rozlučkového zápasu, okolo zrovna procházel hostující trenér Michal Hipp. „Zdravím, tréňo, ať se vám daří,“ zavolal na něj Kováč a přátelsky si s koučem soupeře plácl.
Mimochodem - oslovení „tréňo“ se před lety vůbec nelíbilo tehdejšímu trenérovi Slavie Josefu Csaplárovi, kterého Kováč takto pozdravil při náhodném setkání v obchodě, jen pár dní před derby pražských „S“. „Obořil se na něj, co si to dovoluje. Říkal mu, že je pan trenér, a že je koučem Slavie,“ komentoval tehdy příhodu sparťanský kouč František Straka v klubovém programu.
Teď bude „tréňa“ i z Kováče. Ve Spartě by měl být od nové sezony členem trenérského týmu. „Jsme domluvení, ale sluší se, aby to oficiálně oznámil nejdřív klub. Proto nechci prozrazovat podrobnosti. Brzy se všechno dozvíte,“ ujistil.
Ale o trenérské licenci, nutné pro pozici hlavního kouče, zatím neuvažuje. „Přemýšlel jsem o tom dřív, ale v téhle roli to myslím tak podstatné nebude,“ tuší. „Důležitější jsou víc jak dvacetileté zkušenosti. Těch si cením.“
