Tehdy jako učeň chytal za Žižkov, kde zářil současný vedoucí reprezentace Karel Poborský.
Až teď, když mu je 32, dostal brankář Daniel Zítka první pozvánku do fotbalové reprezentace.
Co víte o blonďatém sympaťákovi? Pochází z Havířova, hrál za Prešov nebo Lokeren, má dvě dcery, mluví vlámsky, anglicky, srbochorvatsky, trochu francouzsky, na kole jezdí s legendárním cyklistou Eddym Merckxem a říkají mu Zitty.
Jste v reprezentaci. Je to váš vrchol?
Víc fotbalista dosáhnout nemůže. Teď se pokusím splnit úlohu, kterou mi trenér určí.
To vám stačí? Nemáte nějaké přání?
Jen si to vychutnat.
Opravdu jen to?
V mém věku nemám ambice, že bych chtěl někoho vytlačit z branky, to není můj styl. Počkám si.
Mimochodem, zrovna tady na Strahově jste naposledy odcházel vzteklý. Během zápasu o Ligu mistrů se Slavií vykradli šatnu Anderlechtu a zloděj odnesl vaši tašku.
Stalo se, je to uzavřená kapitola, dva roky stará. Žiju přítomností.
Před půl rokem jsem se vás ptal, jestli budete zklamaný, když nikdy neobléknete reprezentační dres. Řekl jste: Vůbec ne! Jak odpovíte dnes? Už jste s národním týmem poprvé trénoval.
Kdybych nikdy nechytal zápas? Vážně mě to mrzet nebude. Hrát, nehrát... To neřeším. Jsem jen rád, že se mi splnil sen. Už jen o nominaci do národního týmu můžete pouze snít. Až vás někdo vybere, zazvoní telefon a řeknou, ať přijedete. Něco extra udělat nemůžete. Jen chytat a čekat.
Vidíte teď před sebou třeba šanci na mistrovství Evropy?
To je taky strašně daleko.
Takže s vámi myšlenka na Euro nic nedělá?
Vážně ne. Zbývá osm měsíců. Až ta chvíle přijde, můžu začít snít.
