"Zázrak se nekonal, opakovaně se ukázalo, že mužstvo Arsenalu je kvalitativně mnohem výš než Sparta. A na tom sebevětší snaha sparťanů nemohla nic změnit.
Řekl bych, že v prvním poločase fotbalisté Sparty až moc ctili soupeřovy kvality, měli z Arsenalu možná příliš velký respekt. Hodně se zatáhli do obrany, snažili se sice o napadání, dostali se k několika protiútokům, ale ty byly neškodné, protože žádný z nich nebyl dotažený.
Fotbal hrálo jediné mužstvo a tím byl samozřejmě Arsenal. Jeho územní i herní převaha byla jednoznačná, individuální schopnosti domácích hráčů dělaly sparťanům zjevné potíže. Takže bylo jen otázkou času, kdy některý z domácích hráčů přijde s tahem, před kterým sparťanská obrana kapituluje.
Samozřejmě, že s takovým kouskem přišel Henry. Stejně jako při prvním gólu na Spartě si počínal nečekaně a brilantně. V okamžiku, kdy nasazoval ke střele, byli hráči Sparty zase daleko od něj. Nejspíš je nenapadlo, že Henry vystřelí.
Jenže jeho trefa byla znovu znamenitá. Žádná dělovka, kterou z takových vzdáleností často vídáme v případech, kdy hráč chce hlavně trefit branku. Ale Henry dík vynikající kopací technice i při střelách z dálky míří. Dobře ví, kam chce míč poslat, a většinou mu to vychází.
Paradoxem druhého poločasu bylo, že Sparta ho prohrála větším rozdílem než ten první, přestože se viditelně zlepšila. Vysunula hru víc do pole, přidala na aktivitě, snaha o vyrovnání byla patrná.
Ovšem zase se potvrdilo, co v zápasech našich týmů s mnohem kvalitnějšími soupeři platí obecně. Když se začne hrát na riziko, tak obrana potom nedokáže zachytit soupeřovy rychlé protiútoky.
Sparťané si ve druhém poločase víc dovolovali, vypracovali si ne sice šance, ale jakés takés možnosti, hlavně ze vzduchu po standardních situacích. A v závěru zápasu dvojím střídáním dokonce posílila útok.
Ale Arsenal dokázal téhle riskantní hry Sparty využít. Ne na sto, ale na tisíc procent. Dva gólové údery přišly s obrovskou lehkostí, až moc otevřená sparťanská defenziva kapitulovala. A bylo po zápase.
Tady bych ale rád zdůraznil, že trenér Griga se v posledních dvaceti minutách rozhodl při střídání naprosto správně. Dokonce bych řekl, že v takové chvíli to byla jeho povinnost. Považoval bych totiž za naprosto scestné hrát na těsnou prohru jedna nula jen proto, že po takovém výsledku mě nikdo nenapálí.
A já ho nenapaluju ani teď, přestože se vrátil s porážkou tříbrankovou.
To jeho posílení útočné hry jednoznačně podporuju. Pořád tu přece byla šance, přestože malá, že ten vyrovnávací gól by padnout mohl. A jsem přesvědčený, že kdyby se sparťani pokusili o něco podobného při zápase s podstatně slabším Thunem, určitě by pak nevyšli naprázdno, jako se jim to při tom úzkostlivém bránění nakonec stalo.
Takže na závěr musím jen souhlasit s Grigovým výrokem, že zbaběle jeho mužstvo nehrálo."
