Nyní, když slaví další životní jubileum, za sebou má přesně deset let života bez vrcholové kopané. A poslední roky už i bez jakéhokoliv aktivního fotbalu, přestože ho soutěžně hrál i poté, co před deseti lety skončil s profesionální kariérou.
"Dnes už ale nehraju, chodím se jen dívat," říká fotbalista, který přes dvacet let patřil k nejobávanějším českým útočníkům a výborným střelcům a většinu svého fotbalového života zasvětil Hradci Králové.
Skončil jste téměř ve čtyřiceti, což je hodně dlouhá kariéra. Jak to tehdy bylo těžké rozhodování?
Vůbec nebylo těžké. Vyšlo mi to tak akorát, přesně jsem v tu chvíli věděl, že už to dál nepůjde, skoro čtyřicet je už opravdu hodně.
Ale zájem klubu do vašich téměř čtyřiceti vás musel potěšit.
Jenže každý rok už byl opravdu těžší a těžší, honit se stále s mladšíma klukama dávalo zabrat.
Pavel ČernýBývalý vynikající fotbalový útočník a střelec. Narodil se v Jaroměři přesně před 50 lety, jeho otec byl také výborný fotbalista, který v roce 1960 získal s Hradcem Králové mistrovský titul. S fotbalem začínal v Novém Městě nad Metují, kde rodina žila, v sedmnácti letech přestoupil do dorostu tehdejšího Spartaku Hradec Králové. Do prvního týmu na začátku 80. let minulého století, v roce 1987 s Hradcem postoupil do nejvyšší soutěže. V zimě 1990 přestoupil do pražské Sparty, se kterou v následujících dvou sezonách získal dva tituly mistra republiky a jednou vyhrál tehdejší Československý pohár. V letech 1992 až 1995 hrál za japonský Sanfrecce Hirošima. Po návratu hrál až do konce profesionální kariéry v roce 2002 v Hradci Králové. V 1. lize odehrál 288 zápasů a nastřílel 88 branek, z toho 51 za Hradec. Za tehdejší československou reprezentaci sehrál čtyři zápasy. |
Ale ještě v osmatřiceti jste byl nejlepším střelcem druhé ligy.
Když se v roce 2000 po deseti letech sestoupilo z první ligy, bylo těžké končit, to by nebyl dobrý závěr. Klub měl ještě zájem, přišel trenér Petr Uličný, jasným cílem byl postup, tak jsem to ještě zkusil. Stejně jako sezonu poté, kdy jsme se vrátili do první ligy. Pak už toho ale opravdu bylo dost.
Když jste před deseti lety skončil, tak to vypadalo, že u fotbalu zůstanete, proč to nakonec skončilo jinak?
Zkoušel jsem to jako organizační pracovník v hradeckém klubu, pomáhal jsem Karlu Krejčíkovi u dorostu, ale přiznám se, že na tohle moc nejsem. Vždycky jsem fotbal jen hrál a tohle mi zase tak nevyhovovalo. Možná bych si zvykl, těžko říct, ale pak stejně pan Voda v klubu skončil a vzalo ho město a pro mě nebylo místo.
Nebral jste to jako nevděk?
Ani snad ne, nebyl jsem sám, prostě to tak bylo.
Ale ještě jste v tu dobu hrál.
Spíš jen dohrával, protože asi nejde přestat ze dne na den. Byl jsem v Bohdanči, zachraňovali jsme divizi v Ústí nad Orlicí, hrál jsem v Hořicích, dva roky v Černilově, pak jsem se do Hořic ještě na chvíli vrátil. Bylo toho ještě dost, ve čtyřiačtyřiceti jsem definitivně skončil a žádnou nabídku už jsem nevzal.
A zaměstnání?
Rok jsem po Hradci byl doma, pak jsem začal v Hradeckých pekárnám. Jsem tam dodnes a jsem spokojený. Pracuju v expedici, týden od rána do večera, týden mám volno. Už to tak je skoro sedm let a nejsem tam sám. Jezdí tam třeba Bohouš Pilný, můj bývalý spoluhráč, který teď trénuje mladšího syna v Převýšově. Mám si s kým o fotbale podebatovat.
Jak jste si zvykal? Přece jen denní režim fotbalisty je asi trochu jiný.
Určitě, na začátku to byl nezvyk. Nejen pro mě, ale možná i pro spolupracovníky, kteří mě znali jinak. Ale to trvalo jen chvíli. Pro mě to navíc ani nebyla první práce. Když jsem přišel z vojny, tak jsem čtyři roky, než jsme postoupili do první ligy, dělal v ZVÚ. Jsem vyučený strojní zámečník, tehdy jsme tři dny byli v práci na zkrácenou dobu a dva dny měli takzvaně refundované a mohli jsme se věnovat jen fotbalu. Teprve když jsme začali ve druhé polovině osmdesátých let hrát první ligu, tak tohle skončilo.
Do Sparty jste se dostal až v osmadvaceti letech, do zahraničí o dva roky později, vše bylo jen na několik málo let. Nemrzí vás, že jste neměl šanci si fotbalem víc vydělat? Kdybyste byl třeba o pět let mladší, mohlo být i zahraničí delší.
Také jsem ale mohl být o pět let starší a bylo by to ještě horší. Není na co si stěžovat, tak to přinesl život.
Ale kdybyste mohl jít třeba i do té Sparty dříve?
Jenže tehdy se přestupovalo mnohem hůř, mnohem větší slovo měly kluby. První nabídka byla ze Slavie, jenomže Hradec tehdy uvolnil brankáře Štichu do Plzně a já už jít nemohl. Proto to vyšlo až v roce 1990.
Už za dva roky jste odešel do Japonska, jak jste se k tomu dostal?
Začínala tam profesionální liga, přede mnou šel do Hirošimy Jula Bielik, můj spoluhráč ze Sparty. Sháněli tehdy útočníka, domluvili jsme se.
Nedalo se tam vydržet déle?
Možná dalo, ale já jsem chtěl domů. Kluci potřebovali chodit do školy, v Japonsku je učila jen manželka a oni pak dělali jen zkoušky. A já na cestování po světě a stěhování moc nejsem, i proto jsem se vrátil do Hradce.
V současné době hrají oba vaši synové, Pavel dokonce v zahraničí, jak jejich fotbal prožíváte?
Snažím se chodit na zápasy, pokud to jde, což u Pavla teď možné není, protože hraje v Kazachstánu. Ale jinak už jim do toho nemluvím.
Váš otec s Hradcem získal titul a založil fotbalovou dynastii, která už má tři generace. Co čtvrtá?
To je spíš otázka na syny. Pavlovi se před několika týdny narodila dcera, je to naše první vnouče. Zda bude někdy v budoucnu další fotbalista, to opravdu nevím.
Svůj fotbalový život jste spojil téměř výhradně s Hradcem, co nyní říkáte hradeckému fotbalu?
Hlavně jsem rád, že se vrátila první liga, protože druhá je přece jen o něčem jiném.
A současné výkony a výsledky týmu?
Jedno vítězství z deseti zápasů je hrozně málo, myslím si, že tenhle tým má v obsazení, jaké v lize nyní je, na víc.
