Při fotografování ochotně navlékne rukavice, čapne do rukou míč a postaví se do fotbalové brány. Prostoru, v němž dlouhé roky čaroval, se však Martin Vaniak jinak úzkostlivě vyhýbá.
„Kariéru jsem si protáhl až moc a stačilo mi to. Chvilku jsem ještě pomáhal v I. A třídě a už mě to ani nebavilo. Měl jsem zápasů nad hlavu,“ vysvětluje bývalý znamenitý brankář, který si i v sedmačtyřiceti udržuje sportovní figuru.
Místo akrobatických čísel, nad nimiž žasli fanoušci, nyní bývalá opora Olomouce, Drnovic či Slavie doprovází jako brankářský specialista trenéra Romana Pivarníka, s nímž jej pojí rodinné pouto. „Máme za manželky sestry,“ přibližuje Vaniak.
Aktuálně se spolu snaží vzkřísit brněnskou Zbrojovku, s níž se v neděli pokusí o zázrak v Plzni. Tedy na místě, které na začátku dubna museli za nezvyklých okolností opustit.
Plzeň vás bezprecedentně odvolala v momentě, kdy vedla ligu. Máte na ni kvůli tomu pifku?
Nemám. Myslím, že si s tímhle taky trošku naběhli. Mohli mít titul, mohlo se to domluvit, že dokončíme sezonu, ale tímhle způsobem Plzeň titul zbytečně ztratila. Samozřejmě nikde není psáno, že bychom ho udělali, ale měli jsme našlápnuto docela slušně. Roman je zkušený trenér a věřil jsem, že to dotáhne. Místo toho to dali dvěma asistentům a nevyšlo to.
Přál jste pak Plzni, aby uspěla, nebo ve vás převládl pocit „to máte za to“?
To je taková lidská, česká vlastnost. Samozřejmě jsem sledoval, jestli to zvládnou, ale pak už to jde mimo vás. Když už se to stane, tak přemýšlíte o tom, proč se to stalo, a pak se snažíte sehnat nějaké nové angažmá.
Je opravdu Plzeň tak těžká k ukočírování, jak se říká?
To není pravda. Ten tým je výborný, je zdravý, kluci drží pospolu, a když je jakýkoliv problém, tak se to vyřeší vevnitř. Což je dobře.
Na brněnské vítězství jsou vypsané závratné kurzy. Jakou máte šanci na úspěch?
Nebudeme si nic nalhávat, bude to složité. My jsme někde, Plzeň je rozjetá. Ale začíná se za stavu 0:0. Plzeň ještě hraje pohár ve Švýcarsku a nevíme, v jakém přijede rozpoložení... Já říkám gólmanům: běž do zápasu s tím, že až skončí, ať se každému můžeš podívat do očí, že jsi pro to udělal nejvíc.
Role hlavního kouče vás neláká?
Ne. Já jsem celý život dělal gólmana, nestaral jsem se o nějakou taktiku, takže vůbec nemám tendenci něco takového dělat.
Co tedy obnáší vaše práce s brankáři?
Děláme první ligu, kde jsou gólmani hotoví, takže jim jenom řeknete technické věci ohledně odrazu, úkroku... Pokud vidíte u gólmana nějaký nedostatek, tak vymyslíte cvičení, aby se postupně odstraňoval. Každý trénink se snažím vymýšlet nové a nové věci, aby byla zapojená hlava. Někdy musí brankáři přemýšlet, co vůbec mají udělat, a rychle reagovat jako v zápase. Gólman má na vyhodnocení situace a rozhodnutí zlomek sekundy.
Jak se vám pracuje s brněnským Dušanem Melichárkem?
Je v pohodě, výborný kluk. Chce pracovat, což je pro mě důležité. Nemám rád lidi, kteří se chtějí jenom udržovat, což Dušan stoprocentně není. Navíc jsme do Brna přišli za situace, kdy si ani jeden z hráčů nemůže moc vyskakovat. Ale celá kabina je opravdu výborná. Je to jedna parta lidí, které to výsledkově ani herně nešlo, ale když vidím, jak si na hřišti pomáhají, tak jsem velice překvapený.
Co vám ohledně vašeho brankáře napověděl zápas se Slováckem?
Tam toho moc nebylo, ale bylo vyhodnoceno, že by mohl víc rozehrávat. Trenér nutí hráče do rozehrávky, a i když někdy byli stopeři odkrytí, tak (Melichárek) kopl balon dopředu. To ani nebyla výtka, ale konstruktivní poznámka, protože tímto směrem se chce trenér Pivarník ubírat. A musí na to reagovat jak hráči, tak i gólman. Je součástí hry, už to není tak, že je tam jenom na okrasu, aby něco chytil.
Martin Vaniak byl jedním z nejvýraznějších brankářů samostatné české ligy, svou kariéru uzavřel až po čtyřicítce. Teď je trenérem brankářů ve Zbrojovce Brno.
Vy jste býval jen na okrasu?
Za mého mládí se nehrálo nohama. Já jsem začínal jak Plánička, mohl jsem si bouchat balon po vápně a chodit s ním. Když mi spoluhráč přihrál, mohl jsem to chytit. Za svou kariéru jsem zažil asi sedm změn pravidel pro gólmana, a když se naposledy měnily, tak jsem byl víc než dorostenec. Když to v mládí necvičíte, tak už to moc nejde vypilovat. Proto pro mě bylo jednodušší hrát to z první a nic nevymýšlet. Dnes je brankář konstruktivní hráč, který může i přihrát do šance. Musí číst hru, pro balony si chodí před vápno, je to vlastně třetí stoper.
Jaké jsou další novinky v profesi? Třeba záludnější míče?
Samozřejmě. Na každém mistrovství Evropy a světa byl nový míč. Pro mě snad nejhorší byl roteiro, který byl šílený. Nejen že lítal hrozně, ale taky strašně klouzal, a když byla pokropená tráva, tak nešel chytnout. Každý nový míč měl tendenci měnit dráhu střely a různě uhýbat gólmanům, aby to měli ztížené.
Takže jste se děsil každé novinky?
To ne, bral jsem to jako fakt. Spíš šlo o to, abych ten balon měl už v přípravě a mohl si na něj zvyknout. Bohužel naše liga nemá jednotný balon, takže v Plzni se hraje s pumou, doma máme nike, v Olomouci mají adidas. Pomalu na každý zápas máte jiné balony.
Vy jste ale dokázal krotit míče znamenitě, za což jste si vysloužil poměrně zajímavou přezdívku...
Čaroděj.
Víte, kdy se poprvé objevila?
Bylo to v Příbrami, kde to řekl do televize Marcel Mácha, když jsem ještě hrál za Drnovice. Ale nejvíc to propuklo na Slavii po zápasech s Ajaxem.
Líbila se vám?
Samozřejmě to bylo příjemné, ale musel jste to prokazovat každý zápas. Mohlo se stát, že bych vybouchl, a dali by mi to sežrat.
Stalo se to někdy?
Abych řekl pravdu, tak na Slavii ani ne, tam si mě hodně vážili. Spíš šlo o soupeře, že kdyby mi něco nevyšlo, mohli na mě něco zařvat z tribuny. Ale už jsem byl natolik zkušený a otrlý, že mě to nemohlo rozhodit.
Měl jste pověst muže, který byl schopen vytáhnout zázračné zákroky. Jak jste to dokázal?
To bylo tím, že jsem díky zkušenostem a tréninku dokázal číst hru i hráče. Podvědomě jsem věděl, kam může situace dojít, viděl jsem třeba, že je hráč nějak natočený, a podle toho jsem vytušil, kam vystřelí. Byl to vlastně instinkt a zautomatizování určitých věcí. Ale byla za tím obrovská práce v trénincích, kde do vás neustále šijí. Tam získáváte to, co potom prodáte v zápase.
Neštvalo vás někdy, že na tréninku musíte čelit bezpočtu ran?
Vůbec ne. Když mi bylo devětatřicet čtyřicet, tak jsem musel trénovat možná ještě víc než ostatní hráči, abych mohl dál hrát ligu. Pro mě byl jednoznačně trénink plus, gólmani mají největší zátěž právě v tréninku. V něm dostáváte hodně zabrat a v té zátěži ještě musíte přemýšlet, co udělat.
Slyšel jsem o vás, že si pamatujete každý zápas. Je to pravda?
Teďka už ne. Ale když jsem hrával, tak jsem si pamatoval dokonce i branky, které jsem dostával. Protože když dostanete gól nebo uděláte chybu, tak byste si ji měl zapamatovat a už ji neudělat. Když ji uděláte znova, tak ji budete dělat furt.
Měl jste nějakou slabinu?
Kromě hry nohou byly mojí slabinou centry. Ale měl jsem štěstí, že jsem měl výborné stopery. A nemusel jsem vybíhat už jenom proto, že když už, tak jsem to chytil na lajně.
Myslíte si, že jsou brankáři podivíni, jak se traduje?
Samozřejmě jsou to blázni, když můžou skákat pod nohy hráčům, kteří mají kolíky. Ale jinak znám hráče, kteří jsou normální, i ty, kteří jsou jiní. A s brankáři je to stejné.
