„Vnímal jsem ho (Silného) jako vynikajícího hráče z mého kraje. Střílel góly, byl to vicemistr světa. Bohužel jsem se s ním nesetkal. Moc možností jsem neměl, po odchodu z Gottwaldova jsem působil dlouhou dobu v Praze,“ líčil Nehoda na sobotní akci Kanonýři v Kroměříži.
Při slavnostním aktu si spolu s dvěma tisícovkami diváků připomněli místního rodáka a vůbec prvního člena Klubu ligových kanonýrů, který slaví 50 let od svého vzniku.
Zdeněk Nehoda na setkání kanonýru v Kroměříži.
Považujete si, že jste součástí této vybrané společnosti kanonýrů?
Sto ligových branek byla pro mě meta, kterou jsem docílil docela rychle. Mohl jsem dát více gólů, ale ve třiceti jsem odešel do zahraničí, kde jsem hrál jen druhou ligu, takže se mi další nepočítaly. Ale i tak jsem jich dal v naší lize za dvanáct let celkem dost.
Jak velká to byla v roce 1978 událost, když jste zdolal hranici 100 ligových branek?
Útočníci byli, jsou a budou od toho, aby dávali góly. Dával jsem jich dost, už ve Zlíně, tehdejším Gottwaldově, jsem byl jako mladý král ligových střelců. Stý gól jsem bral jako samozřejmost, proběhlo to bez oslav.
Ale věděl jste, že je to 100. gól?
To ano. Bylo to v domácím zápase s Lokomotivou Košice, v utkání jsem dal ještě jeden.
Vybavíte si svoji první a poslední ligovou branku?
Jasně. V roce 1969 jsme doma porazili Kladno 4:1 a vstřelil jsem ho hlavou. Poslední si nepamatuji. Mohlo to být někdy na podzim 1982. Statistiky mi vedl táta, který mi schraňoval veškeré novinové výstřižky, než jsem odešel do zahraničí.
Setkání kanonýrů v Kroměříží je v dnešní době spíše výjimečné. Užil jste si ho o to více?
Potkali jsme s bývalými spoluhráči z československé reprezentace. Ve spojení s Jožkou Silným a pojmenováním stadionu to je úžasná akce. Vydařila se, pěkné počasí, nádherná návštěva.
Cítíte nostalgii po éře československého fotbalu?
Chybí mi. I kvalitou. Za našich časů většinou hrálo federální ligu deset mužstev z Česka a šest ze Slovenska. Zápasy se Slovanem, Trnavou, Košicemi byly zážitkem i pro diváky. Na Slovensku mám plno kamarádů, neberu to tak, že my jsme Češi a oni Slováci, pořád nás beru jako jeden stát.
Čeští kanonýři na fotbalové exhibici v Kroměříži podlehli slovenskému výběru |
Jak často se schází vaše zlatá parta z Bělehradu?
Ne moc často. Většinou při kulatých výročích. S bratry Čapkovičovými se vídáme na Slovensku, kde pořádají podobná setkání. Někdy potkám někoho, s kým jsem se dlouho neviděl, jako třeba teď s Lacem Petrášem. Čas na vzpomínky si najedeme až na společné večeři. Bývá to totiž hektické, autogramiády, rozhovory. Starší generace si nás pamatuje, protože jsme byli úspěšní. Mladší nás znají jen z vyprávění nebo od rodičů.
Někteří jako třeba Antonín Panenka nebo Karol Dobiáš teď v Kroměříži se ještě obléknou do dresů při exhibičních zápasech. Vy už ne, že?
Řekl bych to tak: Jsou na hřišti, ale nehrají. (úsměv) Mě už to neláká. Do míče jsem nekopl minimálně deset let. Mám zdravotní problémy, jsem po operaci kyčlí. Deset let nesportuji a moji váze to vidí každý. Na svůj věk jsem ale jinak relativně zdravý.
 |
Nedávno jste měl 70 let.
Oslavy byly nádherné, doma v Ostravě s rodinou, přáteli, v Praze ve firmě. I fotbalový svaz si vzpomněl, s Ivo Viktorem jsme dostali památeční dresy.
Ještě jste činný jako fotbalový manažer?
Pořád jsem majitelem společnosti. I když hlavně ji řídí starší syn David. Mladší Michal bydlí v Kroměříži a má na starosti skauting a zahraničí. Já spíše dohlížím organizačně a ekonomicky, a když potřebují pomoct, pomůžu.
Co říkáte na své současníky v reprezentaci?
Střídají se silnější a slabší generace. Máme dost šikovných fotbalistů, ale mužstvo není tak silné, abych konkurovalo jako za nás, nebo v 90. letech, když hráli Nedvědové, Poborští.
