Přesto má kouč fotbalové Slavie Jindřich Trpišovský dobrou náladu. Ví, že jeho dílo se daří, protože tým vede ligu. A tak je i nepříjemné zranění z tréninkového baga, které mu nechtěně způsobil obránce Jan Bořil, vlastně prkotinou.
A ještě mu přineslo nevšední zážitek: při kontrole v nemocnici se v čekárně potkal s Javierem Mascheranem, slavným argentinským záložníkem, jehož tým Hebei China Fortune trénuje nedaleko.
„Jenže já ho ani pořádně neviděl, koukal jsem do mobilu. Až vedoucí týmu Standa Vlček mě upozornil,“ usměje se slávistický trenér. „Operoval mě portugalský doktor, jeho syn studoval v Plzni. Povídali jsme si o Česku, že to tam zná. Při kontrole si mě rychle vybavil, tak jsem šel na řadu hned. Dostal jsem před Mascheranem přednost.“
A jak se teď cítíte?
Lepší se to každým dnem. Neumírá se na to, zlomený nos není nic vážného, jen to člověka trochu omezuje v běžných činnostech. Život mi to lehce komplikuje, ale stanou se daleko horší věci.
Váš nos najednou v posledních dnech řešila spousta lidí. Vnímáte, že jste se díky angažmá ve Slavii stal sledovaným mužem?
Naučil jsem se moc nečíst noviny. Když vyjde něco hodně zajímavého, pošle mi to asistent Jarda Köstl, takže tomu, co se kde psalo o mém nosu, jsem taky neunikl. Ale doufám, že už na sebe teď upozorním spíš výsledky než nehodami na tréninku.
Chápu, proč noviny nečtete – fotbalu máte kolem sebe už takhle dost. Dokážete od něj vypnout?
Doma jo, přítelkyně není velká fanynka, takže tam mám klid. Když jsem sám se sebou, tak taky. Ale jinak je pravda, že jakákoli návštěva, rodinná akce, komunikace s kýmkoli se vždycky stočí k fotbalu. Sám se od něj dokážu oprostit tak na deset dvacet minut, víc ne.
To je vyčerpávající, ne?
Někdy. Hlavně na konci sezony, zvlášť když se ještě hrají evropské poháry. Připravujete se na soupeře, do toho cestování, logistika, plánování, rozdělování úkolů... Je toho dost. Ne že by mě unavoval fotbal samotný, spíš řešení věcí, které s hřištěm přímo nesouvisí.
Jak odpočíváte? Všiml jsem si, že cestou na zápas míváte na uších sluchátka.
Jsem starší generace, hudbu nemám v mobilu, ale v MP4. Mám asi 600 písniček, takový svůj výběr. Ale někdy je to jen krytí – třeba ani nic nehraje, ale když mám sluchátka, nikdo na mě nemluví (úsměv).
A máte klid na přemýšlení.
Přesně tak. Zvuky okolo mě ruší, protože si představuju spoustu věcí vizuálně – jak zápas může probíhat, kdo komu přihraje, kdo koho bude dostupovat. Když na mě někdo promluví, vytrhne mě to z úvah.
Přípravě na zápas se hodně věnujete. Umíte si pak utkání užít?
Málokdy. Snad v Evropské lize s Petrohradem, když jsme vedli 2:0 a cítil jsem, že už to zvládneme. Jinak potřebuju být ve střehu, reagovat. Bylo by špatné vypnout a užívat si to. Soustředím se až do konce.
Vypadáte u toho klidně.
Snažím se, naučil jsem se to s věkem. Nervozitou hráčům nepomůžete a k fotbalu patří, že se spousta věcí nepovede. Abych šel do mdlob, když někdo zkazí přihrávku, to nehrozí. Navíc my trenéři máme na stadionu nejhorší výhled, zachytit hru od lajny je náročné na soustředění. Musíte se rychle rozhodovat, což znamená zachovat vnitřní klid.
Typické pro vás je i to, že se na tiskových konferencích nebojíte pojmenovat problém.
Vysvětlím proč. Hrál jsem sám na nižší úrovni, jako fanoušek jsem chodil na všechny zápasy po Praze, jezdil jsem i na přípravy. Jako kluk jsem každé ráno sedl na kolo a objel pět trafik, než jsem dostal Zemědělské noviny, kde vycházela speciální sportovní příloha. Bavilo mě si o fotbale zjistit něco víc a koukám na to pořád stejně: když už si někdo chce přečíst přepis mojí tiskovky, chci, aby se něco dozvěděl.
Rozumím.
Vždycky mi vadilo, když jsem se z novin nedočetl nic zajímavého. Chci, aby se lidi o fotbal zajímali, aby na něj chodili. Mají spoustu jiných lákadel, proto musíme o diváka bojovat. Nedělám to proto, že bych se potřeboval vypovídat, je to pro mě způsob, jak lidi přitáhnout na stadion. Dát jim možnost do toho víc nakouknout.
Co vás vlastně ve fotbale pohání? Vítězství? Trofeje?
Spíš zodpovědnost vůči lidem. Ať už vůči těm, kteří financují klub a vybrali si mě, nebo těm, kteří se na nás chodí dívat. Snažit se jim to vrátit je pro mě ta největší motivace.
Proto jste jim po příchodu do Slavie slíbil totální fotbal?
To se hodně rozebíralo, přitom to byla dvě slova v rozhovoru. Chtěl jsem tím říct, že dneska musí ve fotbale všichni dělat všechno – bránit, útočit, napadat. Měl by být sen každého trenéra, aby to tak bylo. Lidi můžou jít do kina, do divadla, na paintball, a když už si zvolí fotbal, jsme povinní se jim postarat o zábavu. Na hřišti by se mělo pořád něco dít.
Říká se o vás, že fotbalem žijete, že zachytáváte trendy. Jak se vzděláváte?
Asistent Jarda Köstl stahuje z internetu všechny možné informace. Navíc potřetí hrajeme Evropu, sledujeme spoustu lig, stylů, zápasů. Nejvíc se učím z analýz soupeřů, za týden vidím třeba i třicet zápasů.
To se vážně dá stihnout?
Musí, když to chcete dělat pořádně. Snažím se vidět celé ligové kolo, minimálně šest utkání. Do toho juniorka, zápasy soupeřů v Evropě, ty třeba i několikrát. Snažím se využít i čas při cestování autobusem nebo letadlem, dívám se na zápasy mládeže, sleduju utkání hráčů, které máme vytipované, zkoumám i záznamy z našich tréninků.
To zní jako posedlost fotbalem.
Tu v sobě musíte mít. Kdybych fotbalem nebyl posedlý a nebavilo by mě to, nedalo by se to vydržet. Mám obrovské štěstí, že dělám, co mě baví. I přes Vánoce jsem se přistihl, že si pouštím fotbal – prostě si u něj nejlíp odpočinu. A když chcete znát detaily, jeden zápas nestačí.
Proto sledujete dopodrobna i soupeře pro přípravné zápasy?
I ten přátelák přece k něčemu slouží. Na ligu a na pohár se připravujeme, víme, kdo hraje vzadu na tři obránce, kdo na čtyři, kdo má jaké přednosti a slabiny. Proč bychom to nedělali i v přípravě? I hráči jsou na to už zvyklí, i když v Česku to možná není běžné. Jde o přístup k práci: fotbal se dá dělat dvě hodiny denně, ale taky čtrnáct. Já o něm přemýšlím hodně a dělám to rád.
Nikdy nepolevíte?
Ale jo, někdy je člověk unavený, nemá na to náladu, ví, že ráno vstává. Proto se snažím jeden den v týdnu nedělat analýzy, nepřemýšlet nad tréninkem – jdu si třeba zaběhat, vezmu malého do kina. Ale nemohl bych usnout, kdybych neměl pocit, že jsem pro úspěch udělal všechno. Bylo by pro mě složité jít do zápasu a nevědět o soupeři to, co potřebuju. Co kdyby nastoupil někdo, o kom nic nevíme? To nejde, informace potřebujete.
Ale nejste na všechno sám.
Jasně, to by nešlo. Třeba Jarda Köstl nakouká všechny útočné rohy soupeře, určí nebezpečné prostory, náběhy hráčů. Práci máme přesně rozdělenou, takže i ostatní kluci mají spoustu úkolů a klub mi umožnil mít i analytika, což je taky velký bonus.
Jak blízko bylo k tomu, abyste s kolegy před dvěma a půl lety z Liberce přesídlili do Sparty?
Už moc nemá cenu to rozebírat, je to minulost. Byl jsem v lize rok a půl, v Liberci jsem byl hodně spokojený, svázaný s prostředím, stejně jako asistenti. Majitel si můj odchod nepřál, protože v rozehrané sezoně by to pro Liberec byl problém. Měli jsme skvělý vztah a nechtěl jsem ho zklamat. Seběhlo se víc věcí proti – a asi to tak mělo být.
Teď máte našlápnuto k titulu se Slavií. Čeho se musíte držet, abyste v květnu slavili?
Neopouštět zásady, neukolébat se. Nemyslet si, že je všechno dobře, dál hledat chyby. Vím, že byly zápasy, kdy jsme měli štěstí nebo kdy jsme to vydřeli. Navíc nás čeká nadstavba, kde se může všechno otočit.
Jak se na tuhle novinku těšíte?
Kdyby se hrálo jako dřív, jsme jedenáct kol od titulu se čtyřbodovým náskokem – to by bylo super. Takhle nás čeká navíc pět kol, která pro nás trenéry moc příjemná nebudou. Jsem konzervativní, a kdybych si mohl vybrat, nadstavbu bych nezaváděl.
Pro fanoušky bude zajímavá, ne?
To se ukáže. Co když třeba bude o titulu rozhodnuto už někdy před ní? Jaké by pak byly v letních termínech návštěvy?Je jasné, že kdo bude po základní části první, bude litovat. Druhý zase bude nadšený, že má ještě šanci na titul.
Natřískaný program vám zpestří Evropská liga. Může i tam Slavia myslet vysoko?
Máme výborný tým, jsme hladoví a dokázali jsme porazit tři silné soupeře ve skupině. Teď nás čeká Genk, o kterém se v Česku moc nemluví, ale oni ze čtyřiceti zápasů prohráli jen dva.
Určitě už je máte taky nasledované.
Viděli jsme je v ligovém zápase se Saint Truidenem, pak jsem je sledoval i v generálce proti Schalke – remizovali 2:2, přitom byli lepší. I když to proti nim zvládneme, můžeme dostat v dalším kole Chelsea nebo Arsenal, takže je nesmysl vykřikovat, že půjdeme do semifinále. Ale já svému týmu hodně věřím.
Kam až ho můžete posunout?
Slavia se vydala na cestu, která nekončí jarem. Chceme tým pořád zdokonalovat a vylepšovat, k tomu patří dennodenní dřina. Chceme vybudovat velkoklub se vším všudy a bavit lidi tím, že budeme hrát opakovaně tak jako na podzim.
