„Je to pro mě velký příběh. A každý rok, když teď přijedu do Afriky za rodinou, se můj otec při setkání se mnou rozpláče,“ vypráví pětadvacetiletý hráč.
Francis Kouassi Kone žil jenom fotbalem, ale táta mu nechtěl dávat peníze na potřebné vybavení, protože jeho syn nechtěl studovat. A tak jako puberťák vyrážel do známých lagun na lov. Ryby chytal tradičním způsobem na provázek, obří kraby zase do klecí, jako návnada mu posloužily rybí hlavy.
„Je to celkem nebezpečné, ale umím plavat a dalo se tím něco vydělat, denně v přepočtu nanejvýš 10 eur,“ popisuje náročné začátky. „Když se v Africe rozhodnete věnovat fotbalu, čeká vás opravdová dřina.“
Žádný plat, jen 15 eur za výhru
Kone sice z rodné vesnice odešel na střední školu do největšího města Abidžanu, ale studium rychle ukončil. Otci řekl: „Jednou ze mě bude slavný fotbalista.“
Fotbalu se v té době ve čtyřmilionovém Abidžanu věnoval v jedné z nespočtu místních akademií, přivydělával si mytím aut. Až mu jeden muž, který jej odmalička sledoval, pomohl do místní druhé ligy. Deset zápasů stačilo, aby povýšil do prvoligového klubu, byť vzdáleného sedm hodin jízdy.
Francis Kouassi Kone
|
To ještě nastupoval na postu středního záložníka, což se ale brzy mělo změnit. „Vždy po sezoně se sjedou do země slavní fotbalisté Pobřeží slonoviny hrající v zahraničí a s místními profesionály hrají zápas, byl jsem tam i já. A agent jednoho hráče působícího v Thajsku mě oslovil s nabídkou thajského angažmá, musel jsem se ale vydávat za útočníka. To už mi pak vydrželo,“ usmívá se.
Kone přišel za otcem, že už vážně potřebuje pořídit pořádné fotbalové vybavení. Otec, pracující jako taxikář, si to mohl dovolit, ale stále nevěřil, že ze syna něco bude, a trval na vzdělání. „Řekl jsem mu: Každý má svůj osud. Tím mým není studium, mým osudem je fotbal.“
Nakonec mu otec přece jen koupil aspoň jedny kopačky. „V Pobřeží slonoviny jsme hráli jen za bonus, který byl 15 eur za výhru. Nic víc. Z toho jsem si nebyl schopný nic uspořit, nějaké drobné jsem jen dával mámě, aby si koupila něco pro sebe,“ poznamenal Kone.
Poté, co se stal dvakrát po sobě nejlepším kanonýrem druhé thajské ligy, povýšil mezi místní elitu. Tam mezi střelci obsadil druhou příčku a v roce 2009 jej vyhlásili nejlepším cizincem.
„Zůstaň, uděláme z tebe kouče“
Po třech letech v Thajsku následovalo působení v ománském klubu Al-Mussanah. Kone přiznává, že měl tehdy i mimořádně lukrativní nabídku z Dubaje.
„Žádal jsem Boha o radu. Jen co jsem s modlitbou skončil, mi volal ředitel ománského klubu. Říkal jsem si, že za tím třeba je ďábel. Ale hned po další modlitbě, ve tři hodiny ráno, mi ten ředitel volal znovu. Přísahám! Okamžitě jsem si vzal taxík, jel na letiště a v Ománu jsem podepsal smlouvu. Tam pak pro mě vše skutečně začalo,“ líčí Kone.
Při půlročním angažmá pomohl klubu postoupit do nejvyšší soutěže a kouč ománského národního týmu, Francouz Paul Le Guen, mu domluvil místo v reprezentaci Toga, jehož občanství má Kone po matce. „Paul Le Guen prý volal známému z národního týmu Toga a řekl: Hraje tady jeden hráč, kterého byste měli vidět. Ten může hrát v útoku, až skončí Adebayor.“
Když jej Togo oslovilo, Kone neváhal. Vždyť tožská fotbalová superstar Emmanuel Adebayor byla od dětství jeho idolem. „V další modlitbě jsem řekl: Bože, už vím, proč jsi mě poslal do Ománu.“
Pak už přišlo první evropské angažmá v portugalském Olhanense, kde ale Kone po dvojí výměně trenéra vůbec nenastupoval a po půlroce se rád vrátil do ománského týmu. „K tomu klubu mám obrovsky blízko. Jejich prezident mi stále volá, denně. Teď tam hraje můj mladší bratr, defenzivní záložník, má lepší techniku než já,“ popisuje.
Kone arabskému klubu napodruhé pomohl až do asijské Ligy mistrů a od prezidenta slyšel: „Nosíš nám obrovské štěstí. Tak úspěšný klub nikdy nebyl. Zůstaň, po konci kariéry z tebe uděláme kouče.“
Přiznává, že z těch slov byl dojatý. Ale touhy prosadit se v Evropě se nevzdal. Nepovedlo se mu to v maďarském Honvédu Budapešť, před rokem ještě těsně nezískal angažmá v Jablonci. Teprve nyní ve Slovácku by to mohlo vyjít.
I otec už pochopil...
V létě získal tříletou smlouvu hned poté, co za poločas prvního přípravného zápasu s Karvinou jeden gól vstřelil a na dva další přihrál. Pak se ale vleklo vyřízení formalit, následně si navíc poranil koleno.
Teď už je ale připravený a v sobotu proti Jihlavě při svém sedmém ligovém startu vstřelil první gól, který byl navíc vítězný. Oslavil jej salutováním před slováckou lavičkou, což připomínalo oslavný rituál hokejisty Jaromíra Jágra, o kterém ale Kone do víkendu vůbec neslyšel.
„Pak mi obrovské množství fanoušků poslalo video s Jágrovými oslavami. Teď už vím, kdo to je,“ směje se. „Já tím ale chtěl říct: Trenére, hlásím se vám do služby. Jako voják svému kapitánovi.“
Útočník fotbalového Slovácka Francis Kone.
Jak složité byly pro hráče z Afriky začátky ve Slovácku? „Ve fotbale není žádný začátek jednoduchý. Člověk musí počítat s tím, že nikde nic nedostane zadarmo. A je potřeba se adaptovat na místní pojetí fotbalu, které je v každé zemi úplně jiné,“ uvažuje Francis Kone.
„V běžném životě je to přece jen nakonec všude stejné - řešíte jídlo, nějak trávíte volný čas, seznamujete se s lidmi. Tohle bylo složité v Thajsku, při mém prvním zahraničním angažmá, ale teď už tolik ne.“
I když připouští, že ne všichni hráči Slovácka angličtinu ovládají a francouzsky hovoří v celém klubu pouze on a dva mladí Francouzi v juniorce, problémy s tím prý nejsou.
Od léta by měl Kone být slováckým útočníkem číslo jedna, kanonýr Libor Došek už totiž v předstihu ohlásil konec kariéry.
„Libora nazývám mým velkým bráchou. Je to skvělý fotbalista a fantastický člověk, stejně jako trenér Habanec,“ zdůrazňuje Kone. „Když jsem přišel, hned jsem se tady cítil tak dobře, jako bych byl ve Slovácku snad deset let. A je to díky tomu, že spolu držíme jako jedna rodina. Všechno to přitom vychází od trenéra Habance.“
Nad tím, kdy a kam povedou jeho další kroky, nyní nepřemýšlí. Ve Slovácku, jež se aktuálně dělí s Jabloncem o 6. příčku, je prý spokojený. „Díky mé úspěšné kariéře se v naší rodině vše změnilo, celá teď stojí na mně. I otec už vše pochopil.“
