Coby útočník končí Francis Koné rok 2017 bídně. Nula gólů v jarní lize za Slovácko, nula na podzim za Brno. Ke všemu se na závěr roku nechal hloupě vyloučit, když po odpískání zakopl míč a chvíli nato strčil soupeře rukama.
A přece si před cestou domů do Abidžanu, metropole Pobřeží slonoviny, odkud pochází a kde má rodinu, plánoval: „Na letišti bude mumraj. Budou mě čekat fanoušci a volat Francis, Francis! A taky mě přijme ministr sportu.“
Co se staloSituace z února 2017 |
O Togu, jehož občanství má po matce a které reprezentuje, zase tvrdil: „Tam jsem teď možná oblíbenější než Emmanuel Adebayor, můj vzor.“
Vracel se jako fotbalový gentleman s prestižní cenou fair play od mezinárodní federace FIFA. V únorovém duelu na Bohemians bleskově pomohl brankáři Berkovcovi, který po srážce se spoluhráčem bezvládně ležel na trávníku. „Hned jsem kontroloval, jestli mu nezapadl jazyk,“ líčil tehdy.
A pak ještě tolikrát. Jeho příběh poutal i zahraniční média, třeba BBC. „Mám pomáhat. To je můj osud,“ říká. Takhle o něm sám, v rodné francouzštině, vypráví.
Čtyřikrát jste pomohl...
Vím, zní to neuvěřitelně. Poprvé jsem nad tím nepřemýšlel, ale když se to stalo podruhé, mluvil jsem o tom s mámou. Ona je pro mě nejdůležitější člověk na světě. Tehdy mi řekla: Není to naposledy, věř mi. A když se to stane, nečekej, co ostatní, a buď připravený pomoci. Tady jde o život a ten si nekoupíš.
Byly to stejné situace jako v české lize na Bohemians?
Vlastně ano, ve všech případech jsem vytahoval zapadlý jazyk. Jednou v Thajsku a dvakrát doma v Pobřeží slonoviny. Tam to bylo hodně ošklivé. Vrátil jsem se v létě 2013, byl to takový svátek, zápas hráčů, kteří nastupovali různě po světě. Jeden z nich spadl a hlavou se praštil o zem. Lidi kolem brečeli, ale nereagovali, jen někdo zkoušel volat doktora. Jak se nehýbal, byl pro ně asi už mrtvý, možná měli strach.
A vy?
Dvakrát jsem viděl, jak takhle lidé umřeli. Bylo mi tehdy asi šestnáct. Holky si uspořádaly malý turnaj, hrály na betonu a jedna spadla na hlavu a ještě po cestě do nemocnice umřela. Podobně jiný kluk při přáteláku. Věděl jsem, že nesmím čekat. I když jsem tehdy v roce 2013 nevěděl přesně jak, přiběhl jsem k němu a hned mu otevíral pusu. Jak bojoval o život, nejdřív mě odhodil. Když jsem ji konečně otevřel, zase pevně skousl, až mám jizvy na prstech. Trvalo to dlouho, jazyk sklouzával zpátky, dával jsem i umělé dýchání. A přežil.
Jak se po tom všem změnil váš pohled na fotbal?
Ty smrtelné úrazy byly něco strašného. Nikdy jsem nic takového neviděl – až pak dvakrát při fotbale. Chápete? Při fotbale! I když to byly jen přáteláky, sranda mače. Rozumím, když mnozí hráči tvrdí, že fotbal je jejich život. Taky chci vítězit, ne prohrávat. Ale přináší i situace, jako byl úraz Martina Berkovce. Nesmí chybět respekt, úcta, pomoc.
ZA SLOVÁCKO A ZA BRNO. Francis Koné si zahrál českou ligu v dresu dvou klubů.
Vy jste za pomoc dostal významnou cenu FIFA. Co pro vás znamená?
Je to víc než peníze, ty bych za to nikdy nevzal. Rodiče jsou na mě pyšní a já jsem hrdý sám na sebe. Pro mě je cennější než Zlatý míč, který je odměnou za výkony během jednoho roku, zatímco cena fair play je za záchranu života. Co je víc? Jiný příklad: Když jsem se letos v létě vrátil domů, pozvali mě do televize, abych řekl, jak jsem pomohl v Evropě. Jenže v červnu v Číně zkolaboval při tréninku Cheick Tioté, záložník z Pobřeží slonoviny. Po srdečním záchvatu už ho v nemocnici neoživili. To byla těžká chvíle, kdy jsem si zase všechno uvědomil.
Obecně: vědí fotbalisté, jak v takových situacích zasáhnout?
Pár dnů po Martinu Berkovcovi se totéž stalo ve španělské lize Fernandu Torresovi a hráči reagovali okamžitě. Já jsem se to nikdy speciálně neučil, neměl jsem žádný kurz, i školu jsem opustil brzo. Ale přišlo mi to přirozené. Otevřít pusu, zkontrolovat, jestli nezapadl jazyk, aby mohl zraněný dýchat.
ProfilKdo je Francis Koné Sedmadvacetiletý rodák z Pobřeží slonoviny reprezentující Togo, celým jménem Francis Kouassi Koné. Má celkem šest sourozenců: tři bratry, z nichž jeden také hraje fotbal, a tři sestry. Aby mohl hrát fotbal, přivydělával si v mládí mytím aut a lovem krabů a ryb. Postupně působil v Thajsku, Ománu, Portugalsku a Maďarsku.   Francis Koné v dresech Slovácka a Brna. V lednu 2015 byl na testech v Jablonci, od léta 2015 hrál za Slovácko, po dvou letech přestoupil do Brna. V 52 zápasech české ligy dal 6 gólů. Na podzim 2017 získal ocenění FIFA fair play, kvůli problémům s vízy však na ceremoniálu chyběl. |
A teď už v tom máte praxi.
Lidé mi říkají, že jsem anděl. Ale nejsem, jsem normální. Jsem věřící, křesťan, a věřím, že takhle bůh skrze mě pomáhá.
Fotbal jste si ale musel vyvzdorovat. Jaké to bylo?
Bylo mi osm devět, začínal jsem na plácku, v písku, bez bot. Táta, který pracuje v taxikářské společnosti, trval na vzdělání. Dobře se uč, pak možná budou i kopačky, říkával. Ale nebyly. Tak jsem chodil lovit kraby a ryby, abych si vydělal. Pak jsem sekl se školou, a dokonce utekl z domova. Bydlel jsem u šéfa naší čtvrti a domů se vracel, když tam táta nebyl. Ale on věděl, kde jsem, jen kousek od nich. Jen jsem měl trochu strach právě kvůli škole. Ale dneska je táta strašně pyšný. A já vím, že rodina je nejdůležitější a i díky ní tohle prožívám.
Prožil jste toho dost. Z mládežnické akademie v Pobřeží slonoviny do Thajska, Ománu, Portugalska, Maďarska a do Česka.
Chtěl jsem se posunout, zkusit štěstí. Ale bylo to strašně těžké – nejhorší asi v Thajsku. První angažmá v cizině, daleko od domova, ještě jsem neuměl anglicky a všechno bylo jiné. Cítil jsem se sám, izolovaný. Až po roce a půl jsem se adaptoval.
Proč jste si vybral Česko? Nejdřív Slovácko a pak Brno.
Můj manažer mi radil: Tady bude větší šance prorazit, ve Francii bys to měl mnohem těžší. Dávej góly a můžeš být jako Bony Wilfried. Když jsem se tu objevil poprvé, nebylo to jednoduché, hlavně kvůli komunikaci. A upřímně přiznávám, že jsem měl obavy. Česko nebo Maďarsko mi přišly vzdálené od Francie, Belgie. Vždycky jsem si myslel, že v Evropě budu hrát spíš ve frankofonní zemi.
52 ZÁPASŮ A 6 GÓLŮ. A všechny za Slovácko. První dal Jihlavě, druhý Spartě, třetí Zlínu.
A jak je po dvou a půl letech?
Hodně jsem změnil názor. Cítím se tady dobře, líp než v předchozích zemích. Všude jsem byl sám, sem bych chtěl někdy přivézt i rodinu, přítelkyni a malého syna. A hlavně mámu, která mi vždycky dobře radila. Snad se příští rok přijede podívat. Osobně bych tady chtěl zůstat.
Napořád?
Taky mám sny a ambice, chtěl bych do velkého klubu, vyhrávat trofeje, nejlíp v Anglii. Bez motivace se nezlepším. Ale až skončím... Tady se cítím dobře a jsem tu spokojený. A hlavně díky českému fotbalu jsem slavný. Bez něj bych nebyl oceněný vedle Cristiana Ronalda, nevolala by BBC, nedělal bych rozhovory. Až tady jsem zažil štěstí.
