Před lety, kdy v módě býval knírek, si jej nechal narůst i Karel Večeřa.
Zatímco jiní si později vousy nad horními rty začali holit, bývalý fotbalový kouč má knírek dodnes. „Jen už je víc prošedivělý než černý,“ směje se.
Tak jako patří neodmyslitelně k Večeřově image knírek, tak i velmi kultivované vystupování.
Je o něm všeobecně známo, že kromě profese fotbalového trenéra zastával 62letý vystudovaný doktor pedagogiky od roku 1982 roli učitele. V současné době přednáší na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně a už za rok odejde do důchodu.
Kromě pedagogiky věnoval svůj život také fotbalu. Nejprve ho rozený Brňák sám hrál, následně dlouhé roky trénoval. Zapsal se i do kronik jihlavského fotbalu, když v roce 2005 přivedl poprvé v historii místní klub do první ligy. I o fotbale byla v rozhovoru řeč, ačkoli společného s ním už tolik nemá. Hovoří především o své pedagogické činnosti, již bude ještě rok vykonávat.
Jak vám bylo na duši, když letos spadlo do druhé ligy Brno i Jihlava, kde jste kdysi trénoval?
Smutno, jinak se to asi nedá vyjádřit.
Kde hledat příčiny?
Nezlobte se, ale co jsem před osmi lety přestal trénovat a pracuji na vysoké škole, tak fotbal sleduji spíš jen okrajově.
„Moje krédo vždycky bylo, že by trenér nikdy neměl své svěřence urážet.“ |
Už nechodíte na fotbal ani jako divák?
Už ani to ne.
Z jakého důvodu?
Víte, sešlo se více faktorů. Zkrátka uzavřel jsem jednu kapitolu života a začal jsem další.
O jaké faktory přesně šlo?
Bylo jich víc a nebudu to prezentovat přes noviny. Jednoduše bych řekl, že šlo o zklamání z fotbalu.
Jakým způsobem je veden?
I to tam trochu bylo.
Můžete být konkrétnější?
Zkrátka myslím to, o čem se všude ví a o čem se vykládá. Ten hrnec už překypěl.
Narážíte na pana Berbra?
Ne, to ne. To už bylo dřív, to je skládačka, jedno s druhým. Za ty roky se to nakumulovalo, začal jsem mít i zdravotní problémy, proto jsem si řekl: Dost. Já vždy říkám, že jsem fotbalu věnoval padesát let a teď zas věnuji čas něčemu jinému. Fotbal učím na fakultě, takže jsem s ním úplně neskončil, ale s tím profesionálním nemám nic společného.
Týkal se tedy váš problém konkrétního klubu?
Já myslím, že to je všeobecně, v některých klubech víc, v některých méně. Uzavřel bych to ale tím, že moje poslední dvě angažmá ve fotbale (v Ostravě a v Brně) pro mě byly velkým zklamáním. Víc to komentovat nebudu. Vy tušíte, o co jde, a ostatní si to rozkódují.
Čili k fotbalu už se nevrátíte?
V žádném případě.
Přejděme tedy k vaší pedagogické profesi. Nakolik se liší přístup ke sportovcům a ke studentovi na vysoké škole?
Z mého pohledu se neliší téměř vůbec. Člověk musí mít požadavky jak na studenty, tak na fotbalisty. V tomhle směru jsem stejně náročný. Na škole tedy není člověk tolik na očích, není pod takovým tlakem veřejnosti, ale svým způsobem je to stejně náročné. Je to práce s mladými lidmi, na hřišti, v tělocvičně, takže hodně podobné.
Zatímco ve fotbale jste trénoval nejspíš jen muže, mezi studenty máte jistě i dámy. Vyžaduje to jiný přístup?
Ani ne. Samozřejmě holky jsou citlivější, ale člověk se tam setkává s vrcholovými sportovci, olympioniky, biatlonisty, cyklisty… A já myslím, že ten přístup je hodně podobný. Neustále si máme co předávat, i já se od mladých učím.
„Děcka se méně hýbou. Šikovných je tak na škole rok od roku čím dál míň.“ |
Jedním z vašich úkolů je vychovávat trenéry. Nakolik se musíte držet teorie a nakolik se do vaší pedagogické činnosti promítají vaše zkušenosti?
Snažím se kombinovat obojí – jak teorii, tak praxi. Ptám se studentů, chci vědět, co je zajímá, jsem otevřený. A pokud se mohu pochlubit, tak v současné době jenom ve Zbrojovce v mládeži trénuje asi osm trenérů, kteří prošli pod mýma rukama na fakultě.
Jaké vlastnosti by podle vás trenér měl mít?
Měl by být přísný, spravedlivý, ctižádostivý a svým způsobem vzorem pro sportovce nebo studenty.
Spálil jste se někdy? Udělal jste něco, po čem jste si řekl: Tohle už příště neudělám.
Setkal jsem se s tím. Moje krédo každopádně bylo, že trenér by neměl hráče nikdy urážet.
A porušil jste ho někdy?
Myslím si, že ne. Ale zažil jsem to u jiného trenéra a bylo to pro mě velkým ponaučením.
Je nějaká myšlenka, kterou se studentům snažíte v uvozovkách vtlouct do hlavy?
Člověk by měl být všeobecně sám k sobě náročný. Proto říkám, že každý je strůjcem svého štěstí.
Na pedagogické půdě se pohybujete mnoho let. Co dnes studentům schází?
Učím od prosince 1982. Když to můžu porovnat, tak bych řekl, že globálně se čím dál víc zhoršují, jsou slabší – jak fyzicky, tak i dovednostně. Ale to vidíme v celé společnosti. Děcka se méně hýbou, šikovných je rok od roku čím dál méně.
Přizpůsobujete tomu výuku?
Ne, jsem stejně náročný. Možná se naopak snažím být ještě přísnější a v uvozovkách agresivnější, abych je v současnosti dotáhl tam, kde chci, aby byli.
Proklínají vás za to studenti?
To byste se asi musel zeptat jich, ale mám to nastavené tak, že jim to řeknu hned na začátku, co od nich budu chtít, a od toho neslevím. To je podle mě férový přístup.
Karel VečeřaProfil Bývalý fotbalový trenér a obránce, narozen 9. října 1955 v Ivančicích. S fotbalovou kariérou začínal ve Zbrojovce Brno, v jejímž dresu také nastoupil do sedmi prvoligových utkání. Mnoho let pracoval i jako trenér. Vedl celky Boby Brno, Drnovice, 1. FC Brno, Vysočinu Jihlava, Baník Ostrava a Zbrojovku Brno. Je vystudovaným doktorem pedagogiky, učí od roku 1982. V současnosti přednáší na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně. |
Zmiňoval jste, že jste vychoval několik trenérů pro Zbrojovku. Jaké další?
Oni to jsou spíš ti mladí, kteří ještě nejsou na vrcholu. Věřím ale, že by se tam časem mohli dostat. Jsou to kluci, kteří teď trénují ve fotbalových akademiích.
Ubírá se fotbal správným směrem právě vznikem akademií?
Ano, myslím, že to je správná cesta. Kluci tam mají daleko více fotbalu, jsou více pod kontrolou, jsou vytíženější.
Jak moc využíváte v současné době v rámci sportovní výuky moderní technologie?
Například si natáčíme tréninkové jednotky, zpracováváme to přes video, dáváme si to jako studijní materiály na naše webové stránky, posíláme si je navzájem.
Musíte se sám jako pedagog ještě vzdělávat, například i při pobytech v zahraničí?
Víte, to už ne. Já jsem v podstatě na konci pedagogické kariéry, tak se těším, až si budu užívat důchodu. Zbývá mi do důchodu jeden rok.
Kdo nebo co pro vás bylo zdrojem inspirace pro trenérskou i pedagogickou profesi?
Celou svoji kariéru jsem jako hráč i trenér hledal inspiraci nejen ve fotbale, ale i v ostatních sportech. Potkával jsem se na škole s atlety a jinými sportovci, bavili jsme se o různé problematice, například jak zrychlit. To jsem se vždycky snažil pochytit a jít s dobu. Rád se dívám na dobrý sport, rád se snažím pozorovat, co by se dalo převést do fotbalové praxe. Strašně mě baví pozorovat basketbal. Proporce černochů, to běloch prakticky nemůže dohnat. Ty dispozice černochů jsou tak dané, že se to těžko dohání. Tam člověk musí zapojit myšlení, hlavu. Čili spíš tady z toho se snažit poučit.
Jaká myšlenka vás při pozorování zaujala?
Tak například zachytíte, že špičkový basketbalista, jako je LeBron James, investuje během dovolené spoustu peněz do regenerace, zdravé výživy, aby pak mohl podávat kvalitní výkony.
Zmiňoval jste, že s profesionálním fotbalem už nechcete mít nic společného. Nebrání vám to v něčem při výchově trenérů?
Nemyslím si. Poslední dvě angažmá pro mě byla velkým zklamáním, ale to nemění nic na tom, že se snažím vychovat dobré trenéry, aby navázali na to, co ve fotbale dobré je. A já jelikož na fotbal nechodím, tak se ani s těmi lidmi nepotkávám.
Sledujete tedy alespoň zahraniční fotbal?
Abych řekl pravdu, tak už ani to ne. Spíš vyhledávám špičkové sportovní přenosy, ať už je to biatlon, basketbal, NHL, nebo mě baví koukat na golf. To jsou sporty, které mě baví. Padesát let jsem preferoval fotbal a teď mi zbyl čas na něco jiného. Máme dvě vnučky. Když čas dovolí, jsem s nimi. Dělají atletiku, občas se tedy zajedu podívat na ně. Rád také chodím na houby.
K vaší image patří dlouhá léta knírek. Nechal jste si ho kdysi narůst jen tak, nebo jste se nechal inspirovat?
V té době to bylo v módě, bývalo nás celkem dost. Nebylo to nic neobvyklého. Jen ti ostatní se toho zbavili, zato já jsem u toho zůstal.
Až dodnes?
Ano, mám ho pořád, jen už je víc prošedivělý než černý. (směje se)
Byl jste někdy terčem narážek?
Pojily se s tím různé přezdívky, ale nic zvláštního tam nebylo.
Za rok půjdete do důchodu, už jste si naplánoval, co budete dělat? Třeba cestovat?
Zrovna dneska jsem přemýšlel nad tím, kolik času jsem vlastně za celý život strávil na cestách. Toho už mám docela dost. Spíš se asi těším na takový ten klid v přírodě, odpočinek, rekreační sport.
Je něco, co jste kvůli profesní kariéře odsouval a teď byste to chtěl dohnat?
To už nikdy nedoženu. Svým způsobem jsem odsouval rodinu, to už ale nikdy nevrátím, to je pryč.
Z toho máte v současné době výčitky svědomí?
Ale ne, to nejsou výčitky, to je realita. Profesionální trenér, když to chce dělat pořádně, tak je to vždycky něco za něco. Na úkor něčeho. Když jsem trénoval po republice, tak to byl čas, který jsem mohl věnovat rodině. To k tomu ale holt patří.
Mimochodem, co si myslíte o plánované výstavbě nového stadionu v brněnských Lužánkách. Je to utopie, nebo stadion někdy bude stát?
Já bych byl strašně rád, kdyby se to postavilo a já se toho ještě dožil. Chvíli to vypadalo, že by to mohlo být reálné, ale v tuto chvíli mám zase pocit, že to je spíše nereálné. Byl bych ale hrozně rád, kdyby se to podařilo.
A v čem je podle vás problém, nejsou peníze?
To vám přesně nepovím, v čem je problém. To byste se musel zeptal konkrétních lidí, kteří v tom jsou zainteresovaní.
