Dlouho dopředu se vědělo, že po konci kariéry na Letné zůstane. Nebylo však jasné, v jaké to bude roli. Teď o ní šestatřicetiletý Radoslav Kováč pro MF DNES a iDNES.cz promluvil.
Co přesně obnáší náplň práce sportovního manažera A-týmu?
Jsem mezičlánek mezi kabinou a vedením sportovního úseku. Mám na starosti komunikaci se všemi našimi hráči na hostováních, jezdím na inspekční cesty, abych je viděl v akci, řeším s trenéry, kdo půjde za juniorku. Co se týče těch kluků, co máme ve Vlašimi, Českých Budějovicích, Jablonci a dalších klubech: je podle mě hrozně důležité, aby věděli, že o nich Sparta ví.
Jak vám ta práce zatím sedí?
Baví mě to. Vidím několik zápasů za víkend, budeme mít detailní přehled o všech hráčích Sparty.
Jakým způsobem si všechny poznatky o hráčích evidujete?
Na rozlučce jsem od kluků dostal diář, takže pěkně postaru. Jsem takový zápisníček. (směje se) Abych řekl pravdu, všechny ty moderní technologie – sice je mám doma, ale jsem na ně marnej.
On-lineUtkání Sönderjyske - Sparta sledujte v podrobné on-line reportáži. |
Během celé kariéry jste byl hodně kamarádský typ fotbalisty. Jak těžké je pro vás držet si od bývalých spoluhráčů odstup?
Je pravda, že už musím být trochu citlivější na informace, které kluci v kabině musí a nemusí vědět. Nějaký velký odstup není třeba, ale na zápisné už s nimi jít nemůžu.
S týmem chodíte na všechny tréninky, máte ještě místo v kabině?
To už je pryč, moje jméno je seškrtané, seškrábané. (směje se) Mám svůj stoleček v kabině trenérů. To mi stačí. Já stejně nejsem kancelářský typ. Potřebuju cítit kabinu, mít kluky blízko sebe, komunikovat s nimi.
Radíte jim i ve fotbalových věcech, nebo to necháváte výhradně na trenérech?
Něco jsem odehrál, myslím, že na to, co se děje na hřišti, mám docela oko. Trenér Ščasný se mě často zeptá na postřehy. Máme k sobě názorově blízko, ale když si myslím něco jiného, tak se ozvu. Jsem připravený na tréninku pomoct u cvičení na zajišťování, nabíhání. Nebo když se někdo vrací po zranění a potřebuje někoho k sobě.
Jak jste zvládl přechod z role hráče?
Být fotbalista, to je nejkrásnější povolání na světě. Člověk se stará jen o sebe a jiní se starají o něj. Teď jsem na straně těch, kteří hráčům vytvářejí servis. A ostatním říkám: Hoši, být fotbalista, to je bomba. Chci pro ně dělat maximum, protože my jako realizační tým jsme ve finále závislí na tom, jaký výkon hráči podají.
Někteří hráči se s kariérou loučí těžce, co vy?
Byl jsem na to připravený, už jsem k tomu směřoval delší dobu. Na konci sezony jsem si ještě zahrál krásné zápasy proti Villarrealu a v lize. Jako hráč jsem některé věci vnímal trochu jinak, teď se dokážu vcítit i do jiných lidí a uvědomuji si, že to nemají tak jednoduché, jak to z pozice hráče vypadá.
Jak teď prožíváte zápasy? Je to velká změna?
Jako hráč jsem byl pod větším tlakem, ale teď je to psychicky náročnější. Jsem daleko víc nervózní, i když to nedávám najevo. Ale vnitřně to cítím. Sice mi odpadla zodpovědnost jako hráči, ale mám ji jako manažer. Jsme Sparta, a ta by měla vyhrávat a prohrávat společně. Celý klub musí být na jedné vlně. I proto se snažím pořádně poznat lidi z kanceláří, abych věděl, co a jak dělají.
Čeká vás play-off o Evropskou ligu s dánským Sönderjyske. Sparta musí postoupit. Jak se s tím vědomím pracuje?
Cokoliv jiného než postup je vyloučené. Se Steauou jsme se v předkole Ligy mistrů nepotkali se sportovní formou, ale situace se otáčí. Musíme se absolutně (říká důrazně) poučit. Nepostoupit, to by byl problém. Je potřeba se zkoncentrovat, kluci musí jít i do soubojů, o kterých vědí, že je nevyhrají. Víc úsilí a dravosti. Pak vyleze i naše fotbalovost.
