Patrick O’Connell byl vážený pán v klobouku.
Lichotilo mu, když ho na jihu Evropy, kde strávil půl života, uctivě zdravili a oslovovali Done Patricio. Měl charisma i pověst záletníka. Vlastní minulost ho nakonec dohnala.
V Londýně, kam jako starý muž bez rozloučení prchnul, se z úspěšného kouče stal alkoholik a žebrák. Zemřel v ústraní a skoro šedesát let ležel jako nuzák v neoznačeném hrobě.
Bez vědomí blízkých i široké veřejnosti.
Vytratil se.
Jako by zmizel Ferguson
Nebýt iniciativy, která jeho pohaslý odkaz i s pomocí legend světového fotbalu včetně Franze Beckenbauera či Paola Maldiniho v nedávných letech znovu rozsvítila, patrně by následující řádky před čtvrtečním zápasem Sparty na Betisu Sevilla ani nevznikly.
Betis - Spartave čtvrtek od 18:45 ONLINE |
V zelenobílém muzeu přímo na stadionu Benita Villamarína by se za skleněnou vitrínou netyčila jeho bronzová busta a v klubu by na chlapíka z ostrovů, jenž vytáhl ve třicátých letech podceňované mužstvo z druhé ligy k jedinému titulu v dějinách, vzpomínali jako na bájný přízrak minulosti.
Je zarážející, že O’Connelovo jméno dlouhá desetiletí pořádně neznali ani doma v Irsku. Když se na něj před pár roky kvůli připravovanému dokumentu vyptávali filmaři, třeba tehdejší reprezentační kouč Martin O’Neill se začervenal a spustil: „Nikdy jsem o něm neslyšel!“
Další nad jeho pozapomenutou cestou žasli a kroutili hlavami: „Jako kdyby z povrchu zemského zmizel například Sir Alex Ferguson.“
Ne, záhadný příběh jedné z nejvýraznějších fotbalových postav první poloviny dvacátého století není jednoduché vyprávět ani dnes, protože vedle mimořádných zápletek i nevšedních náhod v O’Connelově životě pořád zůstává i celá řada prázdných míst.
Narodil se v roce 1887 v Dublinu, pocházel z jedenácti dětí a jako nadějný fotbalový obránce se z Irska poměrně záhy vypracoval do Anglie. Po menších štacích si ho vybral samotný Manchester United a svěřil mu kapitánskou pásku.
Jenže právě s tím se pojí i skandál, který mohl celou jeho sportovní kariéru zabrzdit.
V době probíhající války v roce 1915 se zrovna schylovalo k zastavení celé soutěže, když se fotbalisté United a Liverpoolu dohodli na přesném výsledku vzájemného zápasu (2:0). Vsadili si a v těžkých časech si tak solidně přivydělali. Právě O’Connell přitom v zápase kopl penaltu tak mizerně a daleko od brány, že dokonce i hlavní sudí na několik minut přerušil zápas.
Správně totiž vycítil levárnu.
Doživotní tresty ve fotbale pak schytali tři hráči z Manchesteru a čtyři z Liverpoolu. O’Connell ale překvapivě vyvázl a po válce mohl pozvolna rozjet trenérskou kariéru, která ho v roce 1922 na doporučení jednoho z kolegů odvála do Španělska. Tam začal úplně nový život.
Fotbalu obětoval i vlastní děti
Odstřihl se od všeho, co znal, včetně vlastní rodiny.
Opustil manželku Ellen, která s ním předtím odešla z Irska do Anglie, i jejich čtyři malé děti a ve Španělsku si začal s její jmenovkyní, která – věřte, nebo ne – pocházela rovněž z Irska...
V Seville učila angličtinu členy královské rodiny, kteří ve městě trávili prázdniny. A O’Connell, v té době už uctívaný Don Patricio, jí namluvil, že je vdovec.
Možná se už tehdy cítil jako pan Nesmrtelný.
S Betisem dosáhl na titul a kývl nabídce Barcelony, která přitom prožívala nejtěžší období vlastní existence. Coby symbol Katalánců se octla v nemilosti diktátora Franka, a tak i samotný klub v době vypuknutí drsných bojů nechal O’Connelovi na dovolenou do Irska vzkázat: „Pochopíme, pokud už nepřijedete.“
To se ale nestalo.
Byť věděl, že ho klub nemá ani z čeho platit, Don Patricio u barcelonského týmu zůstal a odcestoval s ním i na slavné mexické a americké turné, na kterém Barcelonu hostil uprchlý katalánský byznysmen. Klub v zámoří vydělal peníze, díky nimž dobu temna přežil. V tu chvíli proto ani nevadilo, že se O’Connell vrátil zpátky jen se čtyřmi hráči, protože zbytek kvůli domácímu konfliktu emigroval.
„Mladším generacím jeho jméno možná neřekne tolik, ale pro svou loajalitu a odvahu ve složité době si naše uznání zaslouží,“ ocenil barcelonský prezident Josep Maria Baratomeu, když O’Connella před osmi lety uváděl do Síně slávy.
Jen škoda, že další jeho etapy už tak výjimečné nebyly. Jako by kromě velké slávy postupně ztrácel i sám sebe.
Například v Seville, kam se vrátil, převzal po Betisu na čas i rivala FC. Stejně ale vysedával v barech s přáteli od konkurence, což nedělalo dobrotu.
Opustila ho také druhá manželka, neboť se dozvěděla o utajované rodině v Anglii. A setkání s jedním ze synů, který ho po více než třiceti letech odloučení vystopoval až do Španělska taky nedopadlo, protože O’Connela prý zajímalo pouze to, jak se daří jeho bývalému Manchesteru United...
Fotbal zkrátka miloval víc než cokoli jiného.
V závěru života, kdy potichu zmizel ze Španělska a nic kromě vzpomínek mu nezbylo, navíc propadl alkoholu. Skončil v anonymitě a v únoru 1959 v nedožitých dvaasedmdesáti letech zemřel.
Smutné vyústění velkého fotbalového příběhu, který málem zůstal navždy zapomenutý.