Luis Enrique se před třemi lety – po smrti své dcerky – vrátil na lavičku španělské reprezentace, aby vyhrál mistrovství světa 2022.
Tolik si vytrpěl, když jeho devítiletá Xana umírala na vzácnou formu rakoviny kostí.
Zrovna během šampionátu v Kataru by slavila třinácté narozeniny.
„Udělám pro tebe cokoli, holčičko,“ šeptal tiše.
Po finále jí chtěl do nebe poslat láskyplný pozdrav se zlatou medailí na krku. Místo toho po úterním utkání obcházel rozdivočelé chlápky v červených dresech a gratuloval jim k postupu do čtvrtfinále.
Nikoli Enrique, to Maročané prožívají kouzelný fotbalový turnaj. Ještě nikdy v dějinách světového šampionátu se neprobojovali mezi osm nejlepších. Jak by také mohli, když z afrického kontinentu to zatím dokázala pouze trojice Kamerun, Senegal a Ghana. Skoro to vypadalo, že Afrika bude mít smůlu i letos. Maroko mělo být outsiderem osmifinále, ale šokovalo.
Navíc zcela zaslouženě.
Brankář Bunú, držák ze Sevilly, ani ve třetím utkání nedostal od soupeře gól. Zatím ho pokořil pouze vlastní spoluhráč Adžuird. A teď pozor, neinkasoval od Španělů ani ze tří pokutových kopů.
Bravo!
Marocká zeď Bunú: Nejlepší brankář? Španělé už vědí proč. Dřív předčil i Vaclíka |
Zatímco stadion v Dauhá plný marockých fanoušků šílel nadšením, Jasín Bunú létal vzduchem nad hlavami spoluhráčů. Pak také trenér Valíd Radžradžuí, který je u týmu teprve od letošního srpna. Osmifinále bylo jeho sedmým zápasem na lavičce a vězte, že ještě ani jednou neprohrál.
Podruhé bravo!
A ještě dvě perličky, které byly pro vysoce favorizované Španělsko snad naschvál. Nejprve se kapitán Sergio Busquets pomalu rozběhl a pokazil třetí penaltu, načež si vzal balon marocký obránce Ašraf Hakimí, který se narodil v Madridu.
„Nikdy jsem se necítil jako Španěl. Vyrůstal jsem v arabské kultuře,“ prohlásil před šampionátem, když pózoval s marockou vlajkou. Své vlastenectví korunoval panenkovsky. Ano, dovolil si něco mimořádného. Historický postup trefil lehoučkým dloubáčkem, který se sotva došoural za lajnu. Nebylo to možná tak umělecky kouzelné, jak to kdysi namaloval Antonín Panenka ve finále mistrovství Evropy 1976, ale mělo to stejný význam.
Potřetí bravo pro Maroko!
Celá Afrika – navzdory předpokladům – má stále komu fandit. Maročané si zahrají čtvrtfinále proti Portugalsku. Po jejich statečných výkonech už se jistě dá tvrdit, že mají šanci na medaili.
 |
Mnozí hráči Španělska se loudali do kabiny v slzách, protože o sobě nepochybovali. Teď budou muset zjistit, kam se během pár dní vytratila jejich suverenita. Na šampionátu nejprve profackovali nebohou Kostariku 7:0, pak remizovali s Německem a na závěr skupiny si pokazili reputaci porážkou 1:2 s Japonskem.
Jenže ono se ukázalo, že sestupný trend nebyl úplná náhoda. I během osmifinále se přihrávková mašina zadrhávala. Ať to zkoušela ze všech možných úhlů a pozic, vůbec se nemohla dostat přes tuhý, důrazný a nesmírně pohyblivý marocký blok, kterému vládl holohlavý štít Sufján Amrabat. Vznikl nudný fotbalový kolovrátek. Španělům za 120 minut napočítali 77procentní držení míče a těžko uvěřitelných 1 019 přihrávek, které vedly k dvěma (!) střelám na bránu.
Tolik chválení mladíčci Pedri a Gavi byli jen stíny mazaných špílmachrů. Z útočníků a křídel, kterých se nakonec vystřídalo hned sedm, se neprosadil vůbec nikdo. A penalty? Jedna velká bída, přitom každý ze Španělů měl během letošního roku od trenéra Enriqueho za domácí úkol nastřílet při tréninku aspoň tisíc penalt, aby měli všichni jistotu, že se v Kataru nic nepokazí.
