Angličané to věděli moc dobře. Sám Stanley Rous, sekretář tamní fotbalové asociace a pozdější prezident světového fotbalu, považoval československý tým za morálního vítěze mistrovství světa 1934. O tři roky později mu před přátelským zápasem, coby projev úcty a respektu, předal kopii finálových dresů. A dokonce s čísly na zádech, což byla úplná novinka.
Úhledně složenou sadu přebíral reprezentační kapitán František Plánička, jedna z největších předválečných person – nejen ve sportu. Na nabitém stadionu Tottenhamu pak od Angličanů dostal pět gólů (hattrick si připsal Stanley Matthews, budoucí vítěz Zlatého míče), přesto se o Pláničkovi psalo jako o zázračném a odvážném lapači. V mlžném oparu a za soumraku nakonec Čechoslováci prohráli 4:5. Zůstaly jim nádherné vzpomínky na férový zápas a na památku také zlaté manžetové knoflíčky od velvyslance Masaryka.
Snad časem přebolela i nespravedlivá porážka ve finále mistrovství světa 1934.
Rozhodčí odpouštěl poklesky, které by na neutrální půdě musil trestati. Tak např. Puč, který byl sražen v trestném území, omdlel a vrátiv se po delší době do hry, byl opět v krátké době beztrestně mrštěn vší silou na tyč italské branky.
