„Startuju na slivovičku, tréninky si stahuju z internetu, a když jsou kluci lichý, jdu si s nimi zahrát báčko,“ vypráví dobrosrdečný kouč severočeského Sokolu Kladruby v jedné z papundeklových buněk, v nichž jsou šatny i jeho trenérské království.
Jak to, že stále trénujete?
Baví mě to, což je základ. Mezi kluky jsem rád, dělá mi to spokojený život. Mimo ten rodinný.
Fotbal jsou ale nervy, ne?
Jo. Když se nám na podzim nedařilo, dolehlo to na mě. Svolal jsem si radu starších a zeptal se, jestli nemám skončit. Řekli, že to nepřipadá v úvahu, že to není ve mně. Cítil jsem se vyhořelý, ale věděl jsem, že ani ne za čtrnáct dní by mi fotbal chyběl. Vždyť ho dělám od dětství!
Na konci války po náletu na Drážďany byly Krušné hory ozářené, i u nás v Ledvicích světlo jako ve dne. Taky pamatuju, jak zastřelili mého spolužáka. Strašné.
