Naposledy se Stará Říše potkala v poháru s Jihlavou na den přesně před pěti lety, kdy skončil jejich vzájemný zápas těsným vítězstvím Vysočiny 3:2. A také tehdy u toho byl v roli trenéra divizní Staré Říše bývalý ligový útočník Luděk Kovačík.
„Já už jsem tu nějakých osmnáct let. Tedy, když počítám i dobu, kdy jsem za Starou Říši ještě hrál. Pak jsem skončil a prezident klubu mi hodil na krk trénování,“ prozrazuje devětapadesátiletý někdejší hráč Vítkovic, který se může pochlubit i mistrovským titulem.
Proč jste si tehdy vybral právě Starou Říši?
Já vlastně ani nevím, prostě mě sem dovedli. (směje se) Přišel zamnou kamarád z malé kopané, to jsem ještě trochu hrával v zahraničí, že by o mě měli ve Staré Říši zájem. Říkal jsem mu: Mně je ale jednačtyřicet, co tam budu dělat?
A co vám na to odpověděl?
Že to nevadí, ať přijdu a zkusím to. Že když to nepůjde, nic se nestane. Tak jsem šel a už jsem tady zůstal.
Luděk KovačíkBývalý fotbalový útočník se narodil 24. srpna 1961 v Jihlavě. Na Vysočině vydržel až do vojny, pak ale jeho kariéra nabrala obrátky. V letech 1982 až 1990 nastupoval za TJ Vítkovice, s nimiž v roce 1986 získal titul mistra ligy. V lize odehrál celkem 202 utkání a dal 35 gólů. Je vůbec prvním jihlavským odchovancem, který oblékl i reprezentační dres. Zpátky do Jihlavy se vrátil před třiceti lety, kdy pomáhal Spartaku v divizi. Následně odešel do druholigového německého FC Sachsen Leipzig a chvilku to zkoušel i v Rakousku. Po návratu zamířil do Staré Říše, kde se po skončení hráčské kariéry stal trenérem. |
Vydržet na jednom místě skoro dvacet let, to je úctyhodné...
Už jsem starý, co? (směje se)
Nikdy jste nezažil chvíli, kdy by vám šéf klubu naznačil, že není spokojený s výsledky?
Ne, to jsem fakt nezažil. Ale jestli k tomu někdy dojde, tak se určitě rozejdeme v dobrém, protože jsme kamarádi.
Pořád vás ještě fotbal naplňuje a baví?
Musím říct, že po našich posledních dvou zápasech už ani moc ne. (usmívá se) Ale to se spraví. Doufám, že to bude už jen lepší. Musí.
Jak moc jste musel slevit z náročnosti? Byl jste přece zvyklý hrát na nejvyšší úrovni, a najednou jste se ocitl v divizi...
Je pravda, že dřív mi to vadilo hodně, ale časem si zvyknete. Jinak bych to nemohl dělat.
Máte představu, kolik vám za ty roky prošlo rukama hráčů?
Absolutně ne, ale určitě to bude vysoké číslo.
A jsou dnešní mladí hráči stejní, nebo s nimi máte čím dál větší práci?
Nechci říkat, že by to dnes bylo mladým jedno, ale jiný přístup mají. Když se dřív prohrálo, tak se prostě prohrálo, ale hned další zápas se makalo zase naplno, aby se všechno zvrátilo.
Pojďme se na chvilku věnovat pohárovému utkání, v němž narazíte na druholigový FC Vysočina. Bude to pro vaše hráče zpestření?
Chtěli jsme, aby bylo, ale momentálně jsme totálně z formy. Sobotní debakl se Žďárem (0:7!) tomu moc nenahrává.
Proti druholigovému soupeři se ale budou chtít vaši hráči určitě ukázat v co nejlepším světle, ne?
Snad se dají do kupy a zvládnou to odehrát důstojně.
Bývalý ligový útočník Luděk Kovačík má ve sbírce úspěchů i titul mistra republiky z doby, kdy oblékal dres Vítkovic. Po skončení kariéry se věnuje trenérské činnosti ve Staré Říši.
Co se proti Žďáru nepovedlo? Předtím jste přece vyhráli v Polné 3:0...
To je pravda, ale ani tam to nebylo nic extra z naší strany. I když body samozřejmě bereme. Jenže se Žďárem se nám nepovedlo absolutně nic, byl to den blbec. Dělali jsme strašné chyby.
Křičel jste po zápase hodně?
Rozzlobený jsem byl, ale když jsem viděl ten rozdíl mezi námi a Žďárem, tak už ani ne. Pořád je to jenom sport, stávají se horší věci na světě.
Vypsal jste pro nadcházející pohárový souboj s Jihlavou pro svůj tým nějakou svačinku pro větší motivaci?
To nevím, co bych musel vypsat, aby to aspoň trochu pomohlo. Možná leda nějakého stokilového čuníka. (směje se)
Každopádně vaší výhodou může být to, že Vysočina zatím soutěžní utkání v nové sezoně ještě nehrála...
Nemyslím si, že to bude hrát nějakou zásadní roli. Jihlava dost změnila kádr a mladí kluci budou chtít trenérovi ukázat, že právě oni by pak měli v prvním mistráku hrát. Tohle tedy výhoda nebude. Leda by nás po víkendovém výsledku se Žďárem podcenili. Ale těžko říct. Uvidíme.
Pro vás jako pro jihlavského odchovance to nicméně bude asi prestižní zápas, nebo ne?
Samozřejmě. Jihlavu sleduju pořád. Mám od klubu permanentku, takže pokud můžu, chodím se na její zápasy dívat.
Vnuka mám jen jednoho, je mu deset a zatím hraje za žáčky. Uvidíme, jestli u fotbalu zůstane. Třeba jednou pověsí nějakou parádní střelu do šibenice.
A co si takhle ještě někdy zahrát třeba s internacionály?
Já bych moc rád, ale zdravotní stav mi nedovoluje absolutně nic.
Co vás trápí?
Byl jsem na operaci s kyčlí. Právě proto, abych si s těma starejma dědkama ještě mohl zahrát. Jenže za měsíc nato jsem spadl a praskla mi stehenní kost, takže teď už to fakt nepůjde.
Už zbudou jen vzpomínky na úspěšné roky?
Určitě. Chodím tady s chlapama, kteří tehdejší dobu pamatují, na pivo a tak si občas zavzpomínáme. A taky mi dávají dost sežrat to, že Vítkovice momentálně spadly až někam do divize. (usmívá se)
Nějakého pokračovatele vašich úspěchů doma nemáte?
Vnoučat je dost, ale všechno jsou to holky. Vnuka mám jen jednoho, je mu deset a zatím hraje za žáčky. Uvidíme, jestli u fotbalu zůstane. Třeba jednou pověsí nějakou parádní střelu do šibenice. (usmívá se)
