Když bych vás oslovil jako amatérský sportovec, jak bychom spolupráci začali?
V úvodním pohovoru bychom si vyslechli vaše představy a ukázali i naše možnosti. A společně bychom hledali cestu k cíli, který máte. Každý svěřenec ho musí mít. Při konzultaci se řeší styl života, případně diagnostika pohybového aparátu. Pak určíme, jak často se bude trénovat, jestli budeme kombinovat osobní spolupráci s online formou.
Baví vás se věnovat profesionálním sportovcům stejně jako těm rekreačním?
Ano, i když v přístupu musí být rozdíl. Mám rád změny a různorodost práce. V létě máme víc tréninků s profesionály, ale najdeme čas i na amatérské sportovce. Principy v přístupu k tělu jsou stejné, ale je třeba respektovat možnosti svěřence. Ten z běžné populace musí jít po tréninku do práce, stará se o rodinu. Nemůže si dopřát regeneraci.
Takového člověka nemůžete ani přetěžovat.
Jasně. Celkově u všech svěřenců řešíme práci s bolestí. Vnímá ji každý. Proto se jí jako trenéři hodně věnujeme – jak vzniká v mozku, jak funguje, jak s ní můžeme pracovat. To je náš základ, abychom mohli pomoci od akutní i chronické bolesti.
Řešíte i stravu?
Spíš životosprávu jako celek. Dlouho se v kolektivních sportech v tomhle nic moc nedělo. Jiné je to u individuálních sportovců, kteří se o to museli zajímat sami. Problém vidím v tom, že sportovci nejsou moc vzdělaní. Teď se to docela lepší, přibývá lidí, kteří se o věc zajímají. Celkově právě proto dbáme na konzultaci o životním stylu. Jeho změna je kolikrát daleko důležitější pro změnu postavy, než jestli bude trénovat dvakrát či třikrát týdně.
A co spánek?
Je to důležitá věc a jeho nedostatek pak i velký stres pro tělo. Známe hodnotu spánku a snažíme se, aby byl co nejlepší. Pro výkon je spánek základ. Ale vnímáme vlivy, které lidi běžně mají, jako jsou malé děti, práce. Když nefunguje spánek, tělo je rozhozené. Pak je třeba vyhledat odborníka, nebo se vzdělat sám.
Pojďme pět let zpátky, kdy jste se stal trenérem. Tehdy jste byl ale ještě profesionální fotbalista, ne?
Ano, chytal jsem třetí ligu v Písku. Sice jsem k tomu studoval, dělal jsem Ekonomickou fakultu na Jihočeské univerzitě v Budějovicích. Ale považoval jsem se za profesionálního sportovce.
Co vás na trénování tak zaujalo?
Poslední tři roky profesionální kariéry mě vedl jako kouč Dominik Kodras. Moc mě bavil trénink mimo hřiště. Cítil jsem, že mi to pomáhá ve výkonnosti. Postupně jsem se dostával k tomu, že jsem i pomáhal při provedení cviků u ostatních, protože mě to zajímalo. Také mi asi docela šlo předat znalosti dál. Pak jsem se zranil, přišel jsem o příjem z fotbalu a obrátil jsem se na Dominika. On už neměl kapacitu na další lidi. Vymysleli jsme systém, že on připravoval plány, přijímal nováčky, ale už jsem s nimi trénoval já. Díky tomu on získal víc času a já to dělal za 50 procent jeho ceny.
A k fotbalu jste se po uzdravení už vrátit nechtěl?
Ne. Rozjelo se to tak, že už jsem byl v hlavě přepnutý. Nechtěl jsem se vzdát trénování, nechal jsem se táhnout pocitem. Zpětně vím, že to bylo správné.
Ale přes patnáct let jste se snažil o to, abyste mohl dělat profesionálně fotbal.
Trénování mě natolik vtáhlo, že jsem nepochyboval, že jsem se rozhodl dobře. V listopadu to budou čtyři roky, co jsem za Katovice odchytal poslední zápas. Vnitřně mi fotbal schází, ale nelituji toho. Chvíli jsem si zvykal na jiný režim. Najednou jsem nevstával v devět, ale zpravidla v šest. Zpětně se tímto omlouvám, když jsem nestihl pár ranních tréninků v půl sedmé.
Zkusil jste si i druhou ligu, na podobné úrovni jste mohl vydržet jistě deset let.
A pak bych řešil, co dál. Takhle jsem poznal něco, co mě moc bavilo a dávalo mi smysl. Už i mezi patnácti dvaceti lety jsem se sám v hlavě tak trochu koučoval. Analyzoval jsem si tréninky, bral si od každého z trenérů něco. Navíc jsem si uvědomoval, že nemám takové kvality, jako měl tehdy v Dynamu třeba Jindra Staněk. Ale jsem moc rád za to, že jsem si profesionální sport vyzkoušel. Mnozí to podceňují, ale sport dává do života důležité základy, jako je píle, režim, zodpovědnost, fungování v týmu.
Jak bylo těžké to říct otci, jenž fotbalem žije a vede ho v Katovicích?
Taťku to asi překvapilo, možná i trochu zklamalo. Ale musím rodičům poděkovat, že mě podporovali. Nesnažili se mi to vymluvit.
Jsou znát vaše zkušenosti při práci s předními sportovci?
Určitě, je to výhoda. Umím díky tomu lépe vnímat i pocity sportovců. A platí, že trenér může být úspěšný, i když sám aktivně nedosáhl takových úspěchů. Má třeba jiné kvality, díky kterým udělá stejnou nebo i lepší práci. Mě na tom nejvíc baví žít celý rok se sportovcem. Jsme součástí jeho kariéry, jeden z jeho pomocníků. Ale ne to hlavní.
Ale je to zároveň i velká zodpovědnost.
To tedy je. Většina silových trenérů chce dělat se sportovci, ale je to dvousečné. Díky nim jste vidět. Jenže když špatně uspořádáte tréninky a svěřenec je při zápase unavený, tak je to vaše chyba. Když se to bude opakovat, tak hráč nebude podávat výkony, nedostane smlouvu. Proto radíme, ať trenéři začínají spíš s běžnou populací, kde zodpovědnost není taková.
Měl jste z některého ze svěřenců trochu strach?
Bylo to v prvním půlroce kariéry, kdy Dominik (Kodras) odjel na stáž do Ameriky a já dostal v létě na starosti hokejisty Milana Gulaše a Jirku Novotného. Přistupoval jsem k nim trochu jinak. Měl jsem větší respekt. Nechtěl jsem mít nálepku toho, kdo by jim pokazil kariéru.
Ale rychle jste se naučil, že stejně přistupujete k hvězdám jako ke všem ostatním?
To přijde s praxí a zkušenostmi. Ale je to radost, prožívat s nimi jejich kariéry. Všechny naše hráče mám na Livesportu v oblíbených, takže aktivně lovím výsledky, jak se jim daří. Je fajn s nimi zažít pěkné prožitky, ale i se dostávat z nepříjemných situací. Nejoblíbenější jsou pro mě mladí sportovci, se kterými bych rád prošel celou kariéru.
Stíháte se vzdělávat?
Musím. V létě je složitější najít čas na vzdělávání, ale zase máte víc praxe. A každý trenér se učí jinak – někdo má radši víc teorie, jinému sedí praxe. Je to nekončící proces, ale důležité je každý den se posunout, naučit se něco nového. Nejvíce se bojíme toho, že nám někdo řekne, že tohle dělal u nás už minulý rok. I oni musí vědět, že se posouváme.
Jak je těžké přepínat mezi tolika sporty, které zvládáte?
Snažíme se učit i od samotných sportovců, znát jejich zpětnou vazbu. I to nás vzdělává. Moc nám pomohl třeba desetibojař Adam Sebastian Helcelet.
Dominik Kodras působil jako kondiční trenér u hokejové reprezentace. Je i podobná pozice váš sen?
O tom nepřemýšlím. Jsem Dominikovi vděčný, že jsem jeden kemp mohl zvládnout místo něj. Částečně by mě to lákalo, byla by to dobrá zkušenost. Pár podobných už mám, ale teď to nedává smysl. My ve Staca máme výhodu, že když už nás někdo osloví, tak chce. V klubu vždy narazíte na pár jednotlivců, kteří vás neberou a nemají zájem. Také jsem to zažil z druhé strany.
Kam jako trenér míříte?
Pomoci naší značce, abychom tvořili tým skvělých trenérů. Vzdělávat se, abychom pomáhali co nejvíce lidem. Až se za sebe ohlédneme, tak abychom si řekli, že jsme udělali dobrou práci.
