Nepařím k vyznavačům perníkových srdíček z pouti. V celofánu většinou po čase ztvrdnou, opadá z nich poleva, jíst se dají jen v případě neutišitelného hladu a člověk je nechce vyhodit jen proto, že mu je daroval někdo blízký.
Jenže tahle chaloupka byla úplně jiná. Přinesla mi ji loni kamarádka a mně se zatajil dech. Byla krásná. Nechápala jsem, jak může někdo takový výtvor prodávat jen za pár korun. Vždyť s tím musí být práce jak na kostele, říkala jsem si. Nedávno jsem zjistila, kde „perníková“ paní bydlí a navštívila jsem ji.
„Tvoření“ mají v rodině
Jmenuje se Alena Velčovská, je jí 42 let, má patnáctiletou dceru, 21letého syna a manžela Jiřího, který je v invalidním důchodu. Perníky začala vyrábět takzvaně na kšeft před dvěma lety, když nemohla dlouho najít práci. Bydlí v Dobré na Frýdecko-Místecku v rodinném domku, který sám tak trochu připomíná perníkovou chaloupku. S manželem si v něm zřídili malou výrobnu. Aby dostáli hygienickým a legislativním předpisům, neobešlo se to bez stavebních úprav a půjček.
„Pak jsem si vyřídila živnostenský list a začala. Vždycky mě bavilo něco vytvářet. Perníčky jsem vlastně pekla před každými Vánocemi, ale jen pro příbuzné, ale protože jsem dlouho nemohla sehnat zaměstnání, rozhodla jsem se, že se tím zkusím živit,“ vypráví.
A proč zrovna do perníků? „Manžel i syn jsou zapálení včelaři a mají patnáct včelstev. „Co bychom s tím medem dělali?“ směje se.
Voňavé perníkové těsto ji prý lákalo odjakživa. „Ani nevím, jak jsem k tomu došla, asi jsem měla nějakou školu z dětství. U nás doma jsme byli všichni na ruční práce, babička i maminka pořád něco vyšívaly, háčkovaly, pletly i pekly,“ snaží se najít spojitost se svou současnou profesí Alena.
Ona sama prý od dětství ráda malovala obrázky, což se jí teď hodí. „Jsem samouk, fakt je, že čím déle to děláte, tím lépe to umíte a podle toho to pak i vypadá. Člověk se prostě učí a to, co dřív dělal i několik hodin, je teď rutinní záležitost,“ vysvětluje. O tom, že před třemi lety skončila druhá v prestižní soutěži O nejkrásnější perníček, moc nehovoří.
Starosti jí dělají registrační pokladny
Manžel ji od začátku v podnikání podporuje. „Myslím, že bez něj bych se do toho nikdy sama nepustila. Říká mi, že ten, kdo se bojí, nemůže podnikat. Ale vlastně ještě pořád začínám a vždycky se může něco stát,“ říká žena, která vystudovala na střední ekonomické škole obor ekonomika zemědělství a výživy.
Aby se uživila, musí se pořádně ohánět
Po dvou letech, co Alena perníky vyrábí, si už stačila získat klientelu. Perníčky se prý dají péct pořád. K Vánocům, Velikonocům, k narozeninám, na svatby, nebo jen tak ke kávě. „Mám už své kavárny a restaurace, které ode mě berou měsíčně asi tisíc malých perníčků ke kávě. Jiné firmy odebírají větší množství hlavně kolem svátků, v létě zase často prodáváme na poutích, jarmarcích a dalších společenských akcích,“ vypočítává Alena s tím, že z voňavého těsta už pekla i jmenovky na svatební tabuli.
Kromě klasických tvarů, jako jsou srdíčka, o Vánocích andělé, Mikuláši, čerti, betlémy, o Velikonocích zajíčci, slepičky, vajíčka, koledníci, už dělala i tvary na přání. „Týká se to hlavně narozenin, kdy si někdo objedná místo dortu něco, co je pro dotyčného typické. Vyráběla jsem tak vojáka, zdravotní sestřičku nebo kominíka,“ konstatuje podnikatelka, která zvažuje i přibrat několik zaměstnanců. Ovšem starosti jí dělá avizované zavedení registračních pokladen. „To opravdu nevím, jak to pak budu všechno stíhat,“ krčí rameny.
Málo peněz za hodně muziky
Teď před Vánocemi se nezastaví a ve své malé výrobně je od rána do noci. Mohlo by se zdát, že díky návalu práce je Alena finančně za vodou, peníze však musí neustále investovat, a to nejen do surovin, které jsou k výrobě a zdobení perníků potřeba. „Je toho hodně, od celofánu přes formičky a vykrajovátka po papírové krabice. A pak jsou tu náklady na provoz, trouba jede vlastně pořád.“
Proces výroby perníků je velmi zdlouhavý. „Těsto musíte zadělat, vyválet, vykrojit, upéct, nechat uležet, pak ho ozdobit, zabalit a opatřit štítkem a cenovkou. Je to opravdu náročné, a když si vezmete, že například bohatě ozdobené srdce, které má průměr patnáct centimetrů, prodávám za sedmdesát korun, je to docela dřina vydělat si,“ vysvětluje. Nejnáročnější na výrobu jsou právě perníkové chaloupky, které jdou před Vánocemi na dračku.
Na pořadu dne byla i výroba mýdla
Ještě než začala Alena Velčovská vyrábět perníky, zkoušela to s výrobou domácího mýdla. Nakoupenou surovinu odlévala do různých forem, kam přidávala vůni a barvu. „Protože na tuto výrobu nemám speciální místnost podle předpisů, nechala jsem toho. Navíc bych to teď, kdy se začínají ozývat firmy kvůli perníkům, asi nezvládla,“ netají se.
Přesto uvažuje, že v budoucnu by svůj sortiment obohatila o dorty. „Vím, že lidé mají docela problém sehnat chutný dort k různým příležitostem. No uvidíme, co čas přinese,“ nechává zatím volný průchod svým dalším nápadům.
„Nejdůležitější je pro mě, aby byli všichni zákazníci spokojeni a řekli o mně dál. Jinak než nejlépe se to dělat nedá, to by vás konkurence okamžitě převálcovala,“ dodává Alena ve svém perníkovém království.
