Dobrá nabídka nebo potřeba bydlet v klidu venkova. To jsou nejčastější důvody, proč jsou lidé ochotni strávit v autě, vlaku nebo autobuse i několik hodin denně.
Lékař Karel Mareš za jízdy přemýšlí o práci
Padesátiletý lékař Karel Mareš, který dojíždí denně už sedm let z Ústí nad Labem do pražské Nemocnice Na Homolce, ujede za prací téměř 40 tisíc kilometrů ročně. Denně stráví za volantem kolem tří hodin. Pro Prahu se rozhodl kvůli moderním lékařským metodám. Na práci dál od domova mu jinak nepřipadá přitažlivé vůbec nic. Nejvíce mu vadí ztráta času. S ní se vyrovnal tím, že omezil část ostatních aktivit. „Hrozné je taky, že musím brzy ráno vstávat. A ovšem ještě agresivita na silnicích, hlavně řidičů kamionů,“ dodává Karel Mareš. Jedinou výhodu spatřuje v tom, že při jízdě si řadu věcí „v klidu“ rozmyslí.
Jakou radu by poskytl lidem, kteří kvůli dobré práci dojíždějí, ale nebaví je to, řízení je vyčerpává a rodině se to moc nelíbí? „Na prvním místě bych bral ohled na rodinu. Buď je zázemí a vůle od obou partnerů, nebo není - pak ovšem dojíždění z mého pohledu nestojí za to.“ „U nás doma to berou statečně. S manželkou jsme se hned na začátku domluvili na pravidlech, která se oba snažíme dodržovat. Jen díky tomu to funguje. Přesto tím rodina trochu trpí,“ svěřuje se lékař a doplňuje: „Už třeba proto, že kvůli dojíždění nemůžu spoustu věcí zařídit - například na úřadech.“
Ředitel Karel Samec by ušetřený čas asi jen prospal
Sedmatřicetiletý Karel Samec, ředitel agentury Svengali Communications, jezdí přes tři roky do Prahy z Plzně. Denně tak najede dvakrát 100 kilometrů. Dostal zajímavou nabídku, a tak se přizpůsobil: „Zpočátku jsem pravidelným cestováním trpěl, považoval jsem je za absolutní ztrátu času. Býval jsem taky víc unavený. Časem jsem si zvykl, a dnes už to ani nevnímám. Naopak při řízení vymyslím spoustu věcí. Umím si podle náročnosti jednání, velikosti únavy a potřeby relaxace zvolit i druh dopravy - od auta přes žluté autobusy Student Agency, někdy dojde i na vlak. Kdybych denně nedojížděl, asi bych jen déle spal.“
Na neustálém „pendlování“ mu nejvíce vadí, že se nemůže operativně přizpůsobit náhlým změnám: když třeba onemocní dítě, nemůže je okamžitě vyzvednout ze školy. „Musí to zařídit manželka nebo prarodiče, kteří nám hodně pomáhají. Rád bych třeba syna doprovodil na trénink nebo vyzvedl děti z družiny, ale prostě to není možné,“ dodává. Doma se s manželkou na všem předem domluvili a respektují to.
Jeho rada zní: „Pokud vám dojíždění vadí a nechcete nebo nemůžete změnit práci ani se přestěhovat, pokuste se najít lepší rytmus - občas třeba můžete odejít ze zaměstnání dřív a pracovat z domova. Neměli byste trpět pocitem stálé viny ani vůči svým blízkým, ale ani vůči kolegům v práci. Když se to nepovede a frustrace z cestování je trvalá, pak vám nezbývá než vyhrát první cenu ve sportce nebo se nechat zaměstnat jinde.“
Ředitelka Barbora Tomšovská dojíždí kvůli klidu v soukromí
Důvodem, proč se lidé rozhodnou dojíždět do zaměstnání desítky kilometrů, nemusí být jen nedostatek pracovních příležitostí v místě bydliště. A rozhodně to není jen doména mužů. Například šestatřicetiletá ředitelka agentury Touchdown Barbora Tomšovská tvrdí, že do práce sice dojíždí spíše více mužů než žen, ale trend se mění.
Barbora Tomšovská jednoduše nechtěla bydlet v metropoli. V soukromí dala přednost klidnějšímu životu před mumrajem velkoměsta, kterého si užije přes týden ažaž. Před rokem se přestěhovala asi 50 kilometrů za Prahu: „Ze Zdic jezdím denně autem. Cestování mi zabere zhruba dvě hodiny, nejhorší jsou na něm zácpy na příjezdech do nebo z Prahy a ve městě,“ svěřuje se. Vyrovnává se s nimi tak, že vyřizuje telefonáty. A cestu se snaží - pokud je to možné - naplánovat si mimo dopravní špičku.“
Občas, když se večer zdrží nebo vypije nějaký ten alkohol, v Praze přespí. Většinou se však alkoholu vyhýbá. Dojíždění za nijak zvlášť únavné nepovažuje. Bere to tak, že spousta lidí ve velkých městech stráví podobně dlouhou dobu v městské hromadné dopravě.
Její rada lidem, kteří dojíždějí za prací, zní: „Každý se musí rozhodnout sám, kde je jeho priorita, zda dá přednost zajímavé práci, ale s dojížděním, nebo se spokojí s průměrnou prací, a získá tak více volného času.“
