Kdy nejdříve se poruchy učení dají rozpoznat? Rodiče si většinou všimnou ještě v předškolním věku, že jejich dítě v něčem zaostává za ostatními vrstevníky. Projevuje se u něj opožděný vývoj řeči, je málo zručné v oblasti jemné motoriky nebo se nedokáže orientovat v čase.
Předškolák by měl například znát své jméno, dny v týdnu, naučit se lehce básničku, poznat první hlásku ve slově. Velkou roli hraje dědičnost.
"Poruchy čtení, psaní a počítání však častěji odhalí až učitel v prvních ročnících základní školy," potvrzuje psycholožka Vlasta Rezková z Pražské pedagogickopsychologické poradny. "Je třeba, aby stupeň poruchy posoudil odborník a nápravu vedl právě učitel ve spolupráci s rodičem."
V poradně dítě absolvuje kromě nejrůznějších vyšetření i testy rozumových schopností; nejen kvůli zjištění inteligenčního kvocientu, ale i kvůli rozboru úrovně jednotlivých psychických funkcí. Pak teprve psycholog ve spolupráci se speciálním pedagogem určí, zda u něj jde o poruchu učení, nebo o jinou příčinu selhání.
"Znám chlapce, který ve druhé třídě téměř nečetl a jeho písemný projev byl zcela nesrozumitelný. Někteří učitelé namítali, že by mu bylo lépe na zvláštní škole, jelikož stejně nemůže úspěšně dokončit základní školu. Ve třetí třídě nastoupil do speciální základní školy zaměřené na poruchy učení a od druhého stupně základní školy byl integrován v běžné třídě velmi dobré školy. Nyní ukončil sedmý ročník s dvojkami a trojkami na vysvědčení," uvádí Olga Zelinková, speciální pedagožka, která se zabývá poruchami učení.
Výraznějšími poruchami tohoto druhu u nás prokazatelně trpí asi pět procent dětí, integrovaných do běžných tříd základních škol. Přibližně u 15 procent dětí se vyskytují obtíže menší, které však odborníci mnohdy neklasifikují jako poruchy, ale jako rysy dyslexie. Příčinou může být opožděný vývoj zapříčiněný někdy rodiči, jindy zanedbáním ze strany školy. Evropské výzkumy uvádějí 20 procent dětí s dysfunkcemi.
Poruchy učení se často kumulují. Dyslexie většinou neobnáší jen poruchu čtení, ale řadu dalších potíží, jako je nesoustředění, obtíže při práci s textem, snížená schopnost vyjadřování a navazování kontaktů s lidmi. Takové děti provází určitá sociální vykořeněnost, neúspěšnost, a ztrácejí motivaci pro další práci. Přitom každý jedinec dozrává jinou rychlostí a žádná porucha učení nevypovídá o nižší inteligenci dítěte.
Kdy uvažovat o speciální škole?
Speciální třídy i školy pro děti s dyslexií existují po celém světě. U nás je speciálních tříd málo a jsou maximálně vytížené. Nicméně jsou nutné pro ty děti, které mají kromě poruch učení ještě další problémy, například neurotické projevy a oslabené sebehodnocení, a nesnesou zátěž, kterou na ně klade kolektiv běžné třídy.
Rodiče by nejprve měli zvážit, zda dítě obstojí v běžné škole. Dnes se téměř v každé třídě vyskytují integrované děti, tj. žáci s některou poruchou učení. Hlavním ukazatelem pro umístění dětí do speciálních tříd není jen závažnost jejich poruchy, ale celkový výsledek vyšetření, které provádějí odborníci z pedagogicko-psychologických poraden.
Je pravda, že speciální třídy jsou více vybavené pomůckami a mají lépe připravené učitele. Ti mají na děti více času a nepřetěžují je. Mnohdy je však pro dítě lepší, když se pohybuje v konkurenčním prostředí běžné třídy, která mu nastavuje laťku.
Záleží na tom, jak je na děti s poruchami připravena škola. Proto by měl každý rodič školu předem navštívit a prohlédnout si ji. "Máme ve třídě sedmadvacet dětí, z nichž je jedenáct s poruchami učení. Po zkušenostech s dělenými třídami jsme však přistoupili k integraci těchto dětí do normálních tříd. Vyškolili jsme učitelky, vybavili třídy a řešíme to mimo jiné skupinovým vyučováním a projekty. V životě se člověk také nepohybuje jen mezi lidmi se stejným handicapem," vysvětluje úspěšnost své školy Zdeněk Brož, ředitel Základní školy J. Malíka v Chrudimi.
Někdo neumí zpívat, někdo nepíše diktáty
Prohlásí-li učitel ve třídě, že je žák dyslektik, považují to mnozí rodiče za diskriminaci. Ale jak má pedagog zdůvodnit, že hodnotí žáka mírněji, spíš za to, co umí, než za to, co nezvládá, a dává mu lehčí úkoly než ostatním? Když učitel jasně nedá najevo, že někteří ve třídě mají poruchu učení, děti se zákonitě porovnávají mezi sebou, cítí "dvojí metr" jako "nadržování" a dávají svou nevoli dyslektikům najevo.
"Mám doma dyslektika a dysgrafika a od první třídy s ním dvě až tři hodiny denně musím psát úkoly, protože je sám vůbec nezvládne. Chodit do školy je pro něj utrpení. Jeho učitelka však žádá, aby se s ním doma víc pracovalo," stěžuje si maminka žáka třetí třídy z Prahy 10.
Pedagožka Olga Zelinková uvádí: "Jestliže učitel přenáší práci na rodiče, který musí s dítětem pracovat několik hodin doma, pak není kompetentní tyto děti učit. Po pěti hodinách vyučování a třech hodinách soustavné domácí práce je zatížení dítěte větší než zaměstnaného dospělého."
Povinností každého učitele je sestavit dětem s poruchou učení individuální vzdělávací plán. K tomu, aby kantor věděl, jak s těmito dětmi pracovat, slouží řada příruček, které by měly být na každé škole. Všechna krajská pedagogická centra v republice nabízejí řadu vzdělávacích seminářů zaměřených na specifické poruchy učení. Ať učitelé nebo celé školy i rodiče si mohou odborné přednášky na toto téma objednat i u soukromých vzdělávacích agentur.
Práce doma
Rodiče se někdy nedokážou smířit s tím, že se jejich děti nenaučí číst a psát tak rychle a dobře jako ostatní spolužáci. Snaží se dítěti pomoci, ale protože neznají metodiku nápravy, nutí dítě k opakovanému čtení, zkoušejí je diktátem či zavalují přemírou práce.
Dítě "dře", ale úspěch se nedostavuje. Výsledkem je, že dítě ztratí motivaci ke čtení i psaní a nenávidí češtinu.
Další rodičovskou chybou je lpět na úrovni učení, na níž je celá třída. Jestliže dyslektické dítě čte na úrovni "pes, pes", tak i velmi krátká pohádka, kterou má za úkol přečíst doma zbytek třídy, je pro něj příliš náročná, protože se v ní vyskytují dlouhá slova a složitá spojení.
Je nutné dávat dítěti takové úkoly, které je schopno zvládnout, a hodně je chválit. Nelze si sednout s dítětem k učení a dovolit mu, aby za půl hodiny několikrát odběhlo: napít se, na toaletu a podobně. Olga Zelinková radí: "Vyzvěte dítě předem, ať se napije, dojde si na WC, a pak mu jasně vysvětlete, že od určité chvíle musí soustředěně pracovat. Dodržujte krátké intervaly, třeba deset minut, jinak si dítě nenavykne na soustavnou práci. Nepřetěžujte ho, ale neslevujte."
| Co znamená: |
| Dyslexie - porucha čtení. Dítě čte pomalu nebo pouze slabikuje, zaměňuje písmena, domýšlí text, má potíže s porozuměním čteného textu. |
| Dysgrafie - porucha psaní. Postihuje písemný projev, který bývá nečitelný, i osvojování a napodobování jednotlivých písmen. |
| Dysortografie - porucha pravopisu. Projevuje se specifickými chybami, např. záměnou krátkých a dlouhých samohlásek, nerozlišováním tvrdých a měkkých slabik, vynecháváním slabik aj. |
| Dyskalkulie - porucha matematických schopností. Týká se obtížné orientace na číselné ose, neschopnosti provádět matematické operace, poruchami v pravolevé orientaci. |
Olga Zelinková doporučuje nevzdat čtení, ale hledat jiné cesty. "Víc než práce na vlastním čtení je někdy důležitější vědět, jakým jiným způsobem získat poznatky. To, co si spolužák přečte, mně přečte máma nebo si to najdu v encyklopedii či na internetu. To, co si ostatní napíšou, si namluvím na kazetu."
A co se školství týká, dodává, že kromě speciálních dyslektických tříd vidí cestu v částečné integraci. Speciální pedagog by měl mít možnost věnovat se v rámci vyučování dětem s poruchami učení, dyslektici z různých ročníků by mohli studovat některé předměty společně, např. cizí jazyk, aby získali alespoň částečnou znalost a nebrzdili ostatní spolužáky.
"Učitel musí nabídnout takové aktivity, aby všechny děti mohly zažít úspěch. Důležité je, aby si věřily," doplňuje ředitel Zdeněk Brož. Dětem s poruchami učení velmi záleží na vstřícné atmosféře, jen tehdy se dokážou zdárně rozvíjet.
| Rady a doporučení |
| Pokud máte doma prvňáčka nebo předškoláka a máte podezření na některou z uvedených poruch, můžete se obrátit na pedagogicko-psychologickou poradnu. Ty jsou v každém okrese. Jejich adresy a telefony vám sdělí učitelé základní školy, výchovní poradci nebo je najdete v telefonním seznamu. |
| Doporučená literatura: Z. Matějček: * Dyslexie. Specifické poruchy čtení. H+H, Jinočany, 1995. O. Zelinková: * Poruchy učení. Portál, 2000 * Hrajeme si s písmeny. Nakladatelství DYS, 1996 * Čtení mě baví I., II., nakladatelství DYS, 1995 a 1998 |
