Vystudoval jste průmyslovku, po škole nastoupil do zaměstnání, tam jste ale dlouho nezůstal. Proč?
Miroslav Ponec: Pracoval jsem ve firmě, která v té době spolupracovala na výstavbě jaderné elektrárny Temelín. Teplé místečko ve velké společnosti mě však po chvíli přestalo naplňovat, a i přes nevoli rodičů jsem se pokoušel podnikat. S kamarádem jsme měli obchod s oblečením nebo jsme prodávali potraviny. To byla mnohem větší zábava.
Také hledáte dobrého zaměstnavatele? Navštivte internetový pracovní portál jobDNES.cz. |
Od oblečení ke střešním taškám je přece jen poněkud daleko. Jak vás vůbec napadlo takto změnit obor vašeho podnikání?
Miroslav Ponec: Asi po roce a půl podnikání nám bylo jasné, že bychom se měli zabývat něčím smysluplnějším. A tak vznikla myšlenka výroby střešní krytiny. Nápad byl na světě, ale kamarád se rozhodl vrátit zpátky ke svému elektrotechnickému oboru. A jediný, s kým jsem si dovedl představit něco takového rozjet, byl brácha. Bratr byl ostatně také stavař, tehdy na pozici stavbyvedoucího u lokální stavební firmy.
Kdy a jak jste vyrobili první střešní tašky? A byl o ně zájem?
Eduard Ponec (bratr Miroslava): První betonovou tašku jsme s bratrem vyrobili na podzim v roce 1993 na úplně novém stroji, který dokonce zkonstruovali čeští strojaři.
Miroslav Ponec: My jsme se nejdřív lisovací stroj pokoušeli vymyslet a vyrobit sami, ale tento plán úplně nevyšel. Byli jsme v tu chvíli bez peněz, ale přeci jen se na nás usmálo štěstí a dokázali jsme koupit Esmeraldu. Jméno získala o pár let později, samozřejmě pro svou zelenou barvu, a zůstala s námi až do roku 2012. Mimochodem, kolega, který ji pokřtil, u nás pracuje dodnes na pozici směnového mistra.
Eduard Ponec: Odbyt byl zajištěn hned od první vyrobené tašky, tehdy byla po veškerém stavebním materiálu obrovská poptávka.
Továrna stojí na místě bývalého kravina. Jak jste k němu přišli?
Eduard Ponec: Náš taťka pracoval začátkem devadesátých let jako technik v JZD Temelín a věděl, že sháníme nějaký objekt, kde bychom mohli rozběhnout manufakturu. Jednoho dne přišel a říkal, že v Kočíně je bývalý kravín, na který je vypsaný demoliční výměr.
Miroslav Ponec: V té době jsme měli několik dalších tipů, a když si to zpětně uvědomujeme, ostatní lokality by nebyly z dlouhodobého hlediska dobré. Tady byla možnost dalšího rozvoje i slušné napojení na infrastrukturu. Dnes se to jeví jako vizionářské rozhodnutí, tehdy to ale bylo rozhodnutí dvou mladých kluků.
Můžete srovnat začátky firmy a současnost? Co vše se změnilo?
Eduard Ponec: Celkově se zásadně změnil obor jako takový. Jednak se zprofesionalizoval, jak po obchodní, tak po řemeslné stránce. Konkrétně u nás na straně obchodu změny vycházely především z budování obchodní struktury, kterou jsme v počátcích neměli. Dnes jsme jednoznačně ve struktuře výrobce, obchod, realizační firma a koncový zákazník. Dříve to fungovalo tak, že kdo přišel, tak si od nás tašky koupil. Tak to chodilo v prvních deseti letech, kdy se v podstatě nerozlišoval majitel farmy a nějaké stavebniny.
Miroslav Ponec: Ve výrobě se za těch 30 let změnilo kompletně všechno. Jediné, co zůstalo, je hlavní princip lisování na podložky v nekonečném pásu betonu, který se pak stříhá na jednotlivé tašky. Zbytek se ve jménu automatizace, digitalizace a úspoře materiálů a energií naprosto změnil. A v tomto duchu neustále pokračujeme.
Miroslav Ponec (53)
|
Proč máte ve znaku kohouta?
Eduard Ponec: Kohouta či korouhvičku si lidé na štíty střech umisťovali už ve středověku. Dodnes je můžeme najít i na několik set let starých kostelech. Naši předkové věřili, že kohout, známý také jako symbol života a ranní bdělosti, ochrání jejich dům před zlem a nepříznivými silami.
Kolik domů za třicet let existence firmy chrání vaše střechy?
Miroslav Ponec: Spočítali jsme, že za tu dobu vychází počet vyrobených a dodaných střech pro představu na přibližně 45 tisíc průměrně velikých rodinných domů.
Ve firmě už pracují synové vás obou, dostali to příkazem, nebo vzešla iniciativa od nich?
Eduard Ponec: Všichni naši kluci pracují ve firmě sami od sebe už od patnácti let, kdy přirozeně začali jako brigádníci a později se postupně přesunuli do pozic, které jim vyhovují a baví je. Samozřejmě každý máme na starosti více věcí, ale primárně máme kompetence rozdělené.
Je rodinná firma výhodou nebo naopak rodinná spolupráce přináší více konfliktů?
Miroslav Ponec : My všichni v tom vidíme spíš samé výhody. Ve spolupráci je vždycky síla a v rodinném kruhu je největší výhodou důvěra, kterou mezi sebou máme.
Kolik dnes zaměstnáváte lidí a jak se u vás mají, myslím mzdy, benefity?
Eduard Ponec: Dnes je nás dohromady 65. U všech kolegů máme snahu vytvořit pohodovou pracovní atmosféru, včetně finančního ohodnocení. Jednoznačným ukazatelem spokojenosti zaměstnanců je pro nás velmi nízká fluktuace, někteří kolegové jsou tu s námi i přes dvacet let.
Eduard Ponec (58)
|
A také zaměstnáváte roboty.
Miroslav Ponec: Ano, máme jich už 13 a uplatnění nacházejí zejména ve výrobě tvarovek a betonového příslušenství, kde byl vždy velký podíl ruční práce. S dnešními technologiemi je však spoustu problémů řešitelných automatizací a roboti úspěšně nahrazují namáhavou a opakující se práci lidí.
Jaké máte plány do budoucna?
Miroslav Ponec: Určitě bychom chtěli postavit novou výrobní kapacitu, která bude poplatná 21. století a bude mít dlouhodobé trvání. Chceme se zapojit do debat a vývoje budoucnosti střešní krytiny. Řešit otázky, zda ji vyrábět jen z betonu nebo zda pojivem bude cement. Právě to je i kvůli uhlíkové stopě hodně diskutovaná věc.
Eduard Ponec: A rádi bychom přišli s něčím, co by skočilo do nové vývojové etapy. Naše krytina musí mít do budoucna přidanou hodnotu.
