Platy nejvýše postavených manažerů by měly být regulovány, domnívají se dvě třetiny ze 13 000 lidí, dotázaných při společném průzkumu GfK Ad Hoc Research Worldwide a The Wall Street Journal Europe. Většina z nich je přesvědčena také o tom, že platy manažerů jsou neúměrně vysoké. S tím souhlasí nejen respondenti v evropských zemích, ale i v České republice, a to zejména starší lidé (nad 60 let), středoškoláci a lidé s nízkými příjmy. Například zatímco průměrný plat v Německu je 2840 euro měsíčně, bankovní manažeři berou 3938 euro.
Plat, věc veřejná?
Dvě třetiny lidí soudí, že by top manažeři měli být zákonem nuceni uveřejňovat souhrn svých celkových příjmů a mimoplatových výhod. Ve střední Evropě podporují tento požadavek tři čtvrtiny respondentů, v Polsku 85 procent. A co si myslí lidé v České republice? Více než polovina dotázaných se domnívá, že by měla být zákonem ustanovena povinnost zveřejňovat všechny podrobnosti o celkových příjmech a odměnách vrcholových manažerů. Odmítavé stanovisko zaujala k této myšlence necelá třetina populace.
Se zveřejňováním výše příjmů top managementu souhlasili častěji muži než ženy, dotázaní nad 60 let a zástupci dělnických profesí, lidé s nižšími příjmy. "Zveřejňování podrobností o příjmech považuji ve státním sektoru za správné, ale v soukromém za nesmyslné. Jde o personální politiku firmy a záleží jen na jejím hospodaření, jaké prostředky bude mít a jak s nimi naloží," říká ředitelka personální společnosti Mercury Group Alice Hamidová. Mnoho lidí je také přesvědčeno o tom, že by stát měl kontrolovat nebo ohraničit platy top pracovníků.
V Česku s tímto názorem souhlasí zhruba polovina lidí. Většina Dánů, Němců a Holanďanů je však proti takovémuto zasahování vlády. "Regulaci platů považuji za hloupost, nejedná se přece, alespoň v soukromém sektoru, o prostředky státu," míní Alice Hamidová. Velmi malé množství respondentů (zhruba jen 15 procent) je přesvědčeno o tom, že jsou manažeři úplně poctiví, většina z nich je podezírá z upřednostňování jejich vlastních zájmů. "To se ale nemusí vylučovat s ukazatelem efektivnosti podniku. Pokud manažer pracuje v souladu s jeho vnitřními pravidly, může zároveň naplňovat své zájmy," upozorňuje Alice Hamidová.
Spolu v dobrém i ve zlém
Průměrně jen jedna třetina lidí si v západní Evropě myslí, že by vedení podniku mělo začít propouštět, pokud se mu ekonomicky nedaří. Benevolentnější jsou přitom k tomuto způsobu řešení hospodářských nesnází ve Francii a Finsku, kde jej schvaluje 46, respektive 47 procent zaměstnanců. Zvlášť v Německu je patrný silný vliv odborů 55 procent tamních respondentů souhlasí s propouštěním jenom za podmínky, že bude odsouhlaseno také postiženými zaměstnanci. Podobná situace je v Rakousku. Pouze jeden z deseti lidí přijímá fakt, že hrozba krize společnosti je dostatečný důvod k propouštění.
Jak se stavějí k propouštění zaměstnanci v Česku? Přibližně třetina dotázaných považuje snižování počtu pracovníků za přijatelné, pouze pokud je společnost v nebezpečí bankrotu, 28 procent dotázaných by tento krok akceptovalo za podmínky, že by manažeři dospěli k názoru, že je to skutečně nezbytné. V případě, že by propouštění zaměstnanců odsouhlasila podniková rada nebo odborový svaz, by takové rozhodnutí respektovalo 22 procent dotázaných, 4 procenta by nic nenamítala, pouze kdyby se propouštělo se souhlasem vlády.
Pro více než desetinu respondentů je propouštění zaměstnanců zcela nepřijatelné. Názor zaměstnanců na propouštění záleží zcela jistě na jejich osobních zkušenostech. Pokud firma využije takzvaného outplacementu a i po propuštění se o zaměstnance stará, například tím, že jim radí, umožní rekvalifikaci a snaží se jim pomoci při hledání další práce, ztráta práce je pro ně méně bolestná a přístup k němu méně odmítavý. Takové řešení však není levné, a proto není zatím zcela běžné.
