Jak z toho ven? No nijak. Když dříve měly ženy děti do třiceti, tak se o ně staraly ony, ale taky babičky a dědečkové, kteří byli ještě čilí, protože jim bylo okolo padesáti. A ti začali vyžadovat péči pak až v době, kdy byly ty děti dospělé. Když dneska má žena dítě v pětatřiceti a rodičům je okolo sedmdesáti, tak to často nejde. A dotyčná rodina se musí starat o děti a prarodiče najednou.

Ano, to je přesně ono! Vlastní rodinu jsem na rozdíl od vrstevníků založil ve 22 letech a dům jsme řešili ve stejnou dobu. Navzdory tvrzením, jak by si dvacátník měl užívat a cestovat, tohle nebyl vůbec problém.

Letos už mám všechny děti konečně na ZŠ. Mí rodiče ještě ani teď nejsou v důchodu (máma mě měla ve 26 letech), takže sendvičový problém z článku se mi nepotkává o dobrých 20 let jistě.

Pan Klusoň razí zásadu: Když máš problém, řekni si o pomoc, máš na ni (skoro) nárok. Ale zkusme se na problém podívat z druhé strany. Co má zaměstnavatel z toho, že si zaměstnanec udělal ze života honičku, protože venčí psa, staví dům a pořídil si tři děti - jinými slovy, má v životě náročné mimopracovní aktivity?

Pokud ho v práci potřebuje, tak mu asi vyhoví - ale zároveň si někde v pozadí porovnává jeho přínos s náklady. "Za jinak stejných okolností" bude mít raději - a lépe ocení - člověka, který pracuje kdy se mu řekne a kromě výplaty od něj nic nechce.

Z povinností "sendvičové generace" jsou jediné, které si člověk nevybral, ty vůči rodičům. Vše ostatní je volba. Každý má priority jinde. Nikomu nevyčítám ani nerozmlouvám dům, psa, tři děti, sportovní létání, šplhání na Everest, tunění aut, nadměrné přispívání do Wikipedie (abych také trefil svoji neřest) a jiné náročné koníčky. Jen připomínám, že nic není zadarmo a už vůbec se nedají čekat dárečky od zaměstnavatele.

In business, you don't get what you deserve, you get what you negotiate. Možná z vás tíseň v soukromém životě udělá lepší vyjednávače. Ale raději bych na to nespoléhal. Spíš bych doporučil, nenakládat na sebe příliš zbytečných povinností a víc si užívat toho, co si pak můžete svobodně vybrat.

Těm, co už v nějakém kolotoči jedou, tahle rada nepomůže. Ti ostatní ale na tom budou lépe, když jejich starosti vezmou jako varování a ne jako příklad k následování. Navzdory lobbismu pana Klusoně.

Přesto díky za článek.

I ta starost o rodiče je jiná pokud žijete s rodiči (případně v blízkém okolí) a ne na druhé straně republiky (světa). Takže i to ... musím pravidelně jezdit na Moravu k rodičům ... je důsledek jejich volby.

Tak a teď zpátky na zem. 90% zaměstnavatelů je nějaká péče o blízké úplně fuk. Potřebuješ pečovat o blízké? Fajn, letíš. Tumáš padáka. Čau. Takhle to funguje v realitě.

Jen u nekvalifikovanych lehce nahraditelnym netáhel. Asi ve tve sociální bubline.

Sedvičove generace byly, jsou a budou. Někdo má s rodiči i dětmi větší nebo menší práci/starosti. To je tak někdy pořád.

Každý si musí udělat priority a uvědomit si, že v životě nejde stihnout všechno a především se postavit k problému čelem, nebrečet.

To je prostě život a především ve starším středním věku si člověk uvědomí, že už plno věcí nestihne a povinnosti narůstají, ..., přichází rozčarování, ..., jj. prostě život. Buďme rádi, že žijeme.

Přesně, já jsem ročník 76, a pamatuji si jak mamka z práce často jezdila přímo k rodičům, tehda ještě samozřejmě autobusem, dneska autem, mi to přijde pohodlnější.

Lidé si to vybrali sami. Chtěli mít mermomocí někde velký dům, na který je velká hypotéka, tak holt musí makat od rána do večera a jezdit přes půl republiky. Já mám dvě děti, stárnoucí matku ale rozhodl jsem se, že mi stačí obyčejný byt a zahrádka, oboje už mám skoro zaplaceno, do práce to mám 30 minut chůze, nemusím dřít od rána do večera a furt někde lítá jak pošuk, dětské kroužky, školy a školky máme v místě bydliště a tak mám spoustu volného času, abych se mohl věnovat dětem, koníčkům, zahradě i pomáhat mamce a nevím co je to stres. Každý by chtěl mít dneska všechno ale holt to něco stojí no. Nikdo nikoho nenutí, že se musí sedřít z kůže jen kvůli tomu, aby hromadil majetek o který se pak děti budou soudit, až budete na smrtelné posteli a šoupnou vás někam do ústavu, jak bývá v našem krásném kraji zvykem :-D

Touhle optikou je každá generace v produktivním věku “sendvičová” už odnepaměti. Článek je hloupoučké PR a reklama. Nic víc.

Všiml jste si, že se výrazně zvýšil věk dožití?

Tak tenhle pán je skutečně bomba. Když má někdo práci rodinu, třeba i psa a babičku na Moravě, tak má prostě nabitý den a má i starosti. Ale ty měl člověk odjakživa a nehroutil se z toho. Ty normální to zvládnou, ty ostatní fňukají a natahují ruce. Co ten stát za chvilku bude vlastně všechno ještě dělat ? Ale hlavně, kdo to bude platit ?

Božínku...

Třiačtyřicetiletý Petr musí venčit psa, vozit rozmazlené děti na kroužky, pošéfovat si bydlení a občas zajet na nedělní bábovku u rodičů na Moravě, aby se neřeklo...

Tohle že je ta sendvičová generace???

Vím, proč se rozčiluju. S manželkou jsme s téměř nulovou pomocí “našeho” státu doma do poslední chvíle pečovali o každého z našich čtyř rodičů, nesamostatných, na nás zcela odkázaných “ležáků”, současně jsme v práci čelili boji o místo s nastupující agresivní generací a ještě přitom podporovali potomky na studiích. Docela jsme si tím odkecali vlastní zdraví a vztahy. Tím se nelituji ani nepyšním, nejsme takoví z naší generace 60+/- jediní...

Potvrzujete, že jste si tím odkecali zdraví a vztahy. Právě proto je třeba to řešit, aby se to nestalo pravidlem.

Pokud si někdo stěžuje na "přetíženost" a zahrne do toho koníčky, měl by se léčit přes hlavu

Na druhou stranu ten koníček vám pomůže na chvíli vypnout a odpoutat se

Já tomuto čelím tak, že nemám děti, partnerku, ani přátele. Nemusím se tedy o moc lidí starat a až budu starý, nebude se nikdo muset zase starat o mě. Ideálně si na stáří pořídím psa a nebo kočku, aby se pak někdo přece jen postaral o mé ostatky až umřu.

Super. Tak ještě zahodit telefony, nevyměknout a nevolat 155.