Stalinova třída.

Starým Chodovem vedla velmi frekventovaná a dlouhá výpadovka z Prahy na jihovýchod (Benešov, Brno...).

V roce 1971 “starosta” Chodova, hluboce a zarytě věřící komunista, kterému sovětská okupace a následná husákovská normalizace stříkly do žil novou dávku energie a sebevědomí, prosadil jiráskovsky “proti všem” její přejmenování na STALINOVU ulici, což prý tehdy byl naprosto jeden jediný a nikdy nikde jinde na světě již nezopakovaný případ. A tento vývěsní štít své uhlířské víry si ten správný soudruh dokázal uhájit až do převratu v r. 1989. Požadoval prý původně třídu - Stalinovu TŘÍDU, ale to už bylo tak nemístné, že i v jinak nejhorlivějších s nově instalovaných komančích na Magistrátu to probudilo poslední zbytky zdravého rozumu, že když viděli skutečný stav té zanedbané přípražské návesní ulice, dali od toho ruce pryč. Třídu ne, ale Stalina mu přiklepli. Chodovští občané se tím nikde moc nechlubili, neznalí Nechodovští nechtěli věřit vlastním očím, když si to někdy v 80.letech přečetli na plánu Prahy a rychle si kontrolovali datum jeho vydání...

Ale odboj byl. Zlomyslní urbanisti a projektanti, pohrobci nedostatečně vymýcené plíživé kontrarevoluce, chudákovi starostovi hned vedle té jeho pýchy zákeřně namalovali do územního plánu souběžnou a o něco větší truc-ulici, nečekaně rychle ji postavili a než tajemníka stačil napadnout Felix Dzeržinskij nebo někdo podobně neochvějný, stačili ji nazvat Türkovou. A tímto úmyslným trestným činem, spáchaným organizovanou skupinou tu jeho nebohou Stalinovku upozadili. A když to prošlo bez následků, tak mu toho jeho svatého dokonce rozsekli vejpůl a na jednom konci zaslepili. Ale přejmenovat - kdeže! Na to byl každej krátkej. To by možná ani souch geniální nájemník z Hradu u souha chodovského tajemníka MNV neuspěl...

Zrovna u vás, na severní straně Chopku jsem si s jedním vlkem na jaře 1989 poměřil pindíka.

Udělal jsem tu hloupost, že jsem na závěr lyžařského dne “skialpinisticky” seskočil do Lukové doliny s představou, že když pojedu pořád dolů, nikam jinam, než na konec Demänovské doliny k silnici se přece nemůžu dostat. Jenže jsem uvíznul v jakési strmé a úzké rokli, kde jsem se i s lyžemi na nohou po pás propadal do navátého prašanu a nemohl jsem se z toho vyhrabat. Stmívalo se, přemýšlel jsem, jestli mám víc šancí s lyžemi nebo bez nich, očima jsem hledal možnou cestu, když tu jsem uviděl, jak si mě celou dobu asi 10m shora prohlíží statný šedostříbrný vlk a úplně jsem pocítil, jak si na jakési divné frekvenci z očí do očí navzájem poměřujeme své energie a odhodlání. “Mě nedostaneš zadarmo, budu se ti bránit za každou cenu”, dal jsem mu najevo. Tehdy mi bylo 29 a byl jsem plný nevybouřené energie. Vlk jako by tu zprávu přijal, ještě chvilku na mě soupeřivě koukal, jestli nekecám a zda by to přece jenom nestálo aspoň za pokus, si takovou dávku bílkovin pro sebe utrhnout, načež znechuceně odvrátil hlavu a zmizel. Dalo mi to dost práce se z té šlamastyky vyhrabat a po celou dobu, co jsem pak už za tmy napůl šel a napůl klouzal na lyžích ke spodní Lukové, jsem cítil, že ten vlk je mi pořád nablízku a že sleduje, jestli přece jenom si nebudu chtít v tom mrazu někde ustlat...

No jo, Česi na Slovensku, to je kapitola sama pro sebe. Když vám neskáčeme v polobotkách pod laviny, tak vám aspoň pokoušíme vaše vlky.

Asi do půli devadesátek vystupovali ti dva národospasitelé vůči mezinárodním událostem spíše přezíravě, s nevyostřenými azimuty, bez nějaké úpěnlivé snahy poučovat, provokovat či předvádět, i zde svou nadprůměrnou informovanost a brilantní nezávislé myšlení.

I vůči Rusku a jeho aktivitám a postojům si tehdy oba dva zachovali rétorikou spíše nevšímavou a neutrální, což nejspíše mělo jeden prostý důvod - Rusko bylo tehdy natolik zaměstnáno a vyčerpáváno svými vlastními problémy, že ti mnozí milí, pozorní, obětaví, dárky, zaručenými informacemi a dobrými radami nikdy nešetřící Ďáďové Borisové se nemohli věnovat i aktivním návštěvám svých tradičních přátel v zahraničí a museli tam ty své ovečky chvíli nechat běžet na vlastní pěst a doufat, že ony přitom neztratí směr a neseběhnou nějak fatálně z cesty.

Však v novém tisíciletí jim to své chvilkové odmlčení tito rodinní slovanští přátelé bohatě vynahradili a jen zlí a zavilí nepřátelé naší pohody by se chtěli zdržovat nějakým šťouráním v detailech, protože samozřejmě je jen pouhou náhodou, že oba tito naši jinak nesmiřitelní chlapci se takřka ve stejný okamžik aktivovali i vůči mezinárodnímu poli, kde při své diametrální rozdílnosti našli téměř stejnou vizi a začali zaujímat skoro stejné, na falešném mainstreamu nezávislé názory. Vždyť styl a cílovou posluchačskou skupinu si zachovali každý tu svoji!

Ten první dodnes upozorňuje pracující inteligenci svým brilantním intelektuálsky elitním a potutelným stylem, šířeným ze své velmi prosté, leč vkusně upravené a dobrými lidmi zapůjčené malinké chaloupky nad pražskými Dejvicemi, na námi přehlédnuté a jím znovuobjevené pravdy.

Ten druhý blahosklonně vysílá pro dělnickou třídu a sůl této země (tak to řekl) tolik potřebné a národ stmelující hospodské postřehy ze svého malého dvoupodlažního apartmánu (tak to pojmenoval) v zatáčce v Masarykových Lánech, na nějž si našetřil z prezidentského platu, když z něho pravidelně přispíval na vlastenecky potřebné projekty (tak to slíbil).

“Evropou obchází strašidlo - strašidlo komunismu.

Ke svaté štvanici na toto strašidlo se spojily všechny mocnosti staré Evropy...”

Tolik úvodní slova z předehry, co ji napsal v r. 1848 jeden fousatej mizlink a frságr za těžký prachy svýho milionářskýho kámoše, co o ty love obral dělníky, co u něj makali od nevidím do nevidím, necelých 70 let před převzetím moci komunisty v prvním evropském státě.

- - -

“Evropou obchází strašidlo - strašidlo komunistů.

Ke svaté štvanici na toto strašidlo se pokaždé jako na povel spojují všichni nemocní staré Evropy...”

Tak by mohla znít úvodní slova z dohry, napsané poté, co se ten nepovedený a krvavý pokus vedený ruskými levorucionáři (odtud slovo “levice”) po necelých 100 letech vlastní implozí odporoučel na smetiště dějin a Rusové pro svůj spasitelský imperialismus začali používat jinou kamufláž.

V dlouhodobé, skryté, difúzní fázi války, vedené nikoliv mechanickými prostředky oficiální armády fyzicky obsazující cílové teritorium.

Rusko nás jako druhou zeni na světě oficiálně označilo za Nepřítele.

A dále už jen po vašem:

Bratrská pomoc Sovětského svazu. Vstup spřátelených armád. Obětování životů mladých ruských hochů, aby zachránili Čechoslováky před třetí světovou válkou.

Ano svět spěje k obrovské promíšenosti a multikulturnosti - a asi je to tak dobře. Snad to sníží riziko mezinárodních konfliktů a snad si žádný národ, kontinent nebo náboženský směr neusurpuje právo ovládat ty ostatní...

To foto bylo z doby, kdy AB tu ještě často vystupoval docela útočně a když se neovládnul, přešel nejednou do protivné intonace jakési slovenskočeštiny, což někomu mohlo připadat jako cizorodý, s místním domorodým obyvatelstvem nesžitý element. Zdá se, že teď už je to lepší. Nejspíše v mezidobí pilně studoval češtinu a snad i další, co by jemu a snad i nám mohlo být ku prospěchu. Tak kéž mu ty pokroky vydrží.

- - -

Zajímavé, že z úst většiny Slováků mi zní jejich slovenština jako kouzelná , malebná, plynule zpěvná a pohodová řeč, která mě pokaždé potěší a pohladí, když ji tu v mém okolí slyším. A stejně tak i od všech slovenských herců, kapel a mých příbuzných. Ale je i několik rodilých mluvčích, veřejných osob v Česku, jejichž slovenština mě nepříjemně tahá za uši.

Mějte se fajn. A díky, že sem píšete.

V 17:42 jste mi tu odpovídal na mou otázku z 10:19. Když jsem na tu Vaši reakci chtěl teď víceméně (ale ne naprosto) souhlasně odpovědět, koukám, že ji tu nevidím. Že bych měl v počítači nějaký líný nebo průhledný elektrony?

Už jsem opakovaně zaregistroval tvrzení, že ty dvě entity se liší pouze druhem parfémů a četností jejich použití.

Nezradili. ČSR nebyla jejich vlastí. Oni se v ČSR ocitli proti své vůli a jen velmi pomalu se s ní začínali sžívat. A je velkou spoluvinou vlády ČSR, že jim všechny jejich pozitivní zárodky myšlenek na žití v tomto státním útvaru, navíc i v pro ČSR “příznivé” době chaosu, hyperinflace a nezaměstnanosti Výmarské republiky, zprotivila a důsledně vytloukla z hlavy. Jejich vlast je akorát zneužila pro své ideologické a vojenské cíle a pak je poslala na divokou východní frontu bez jakýchkoliv pravidel, garancí a konvencí.

To slovo “křivák” mi připomnělo i neobvyklý pohled z druhé strany, když v lednu 1990 jsem u nás před domem mimoděk vyslechl kus hovoru dvou straníků - astařičké penzionované paní učitelky, co se k nim dala, když jí koncem padesátek řekli, že jinak jí z těch Benátek n. J. nikam blíž k rodině a k malému synkovi v Hostivaři nepustí, a tehdy ještě pracujícího projektanta TOS, co se k nim dal v šedesátkách, aby mohl na rok vyjet projektovat ke konkurenci ve Frankfurtu:

- Já nevím pane inženýre, jak teď je to všechno jinak a jak zrušili to KSČ u nás na škole, co jsem tam byla vedená. Mám s tím ještě něco dalšího dělat? Musím ještě někam napsat, že vystupuju, nebo se musím někam přehlásit? Ale kam?

- No já taky nevím kam, ale zrovna teď vystupovat z partaje nechci, to bych spoustě lidí udělal radost a cítil bych se jako křivák.

Dobrý herec, dobrý člověk.

Má můj respekt. Byl svůj. Měl charakter. A podařilo se mu docela si ho udržet i v těch dusivých sedmdesátkách, aby jej pak nezištně použil dobrým směrem v osmdesátkách, jakmile to bylo jen trochu možné a mělo to nějaký účinek a smysl.

Škoda, že zde není nějak více rozvedeno, čím a jak moc musel jít Sloup proti Havlovi, ale myslím si, že to asi byla nějaká vynucená a nepěkná formální povinnost, ze které určitě Sloup neměl radost, ale podvolil se jí s vědomím, že se jedná o něco, co je víceméně stejně s křížkem po funuse a co už jinak a jinými prostředky ničenému Havlovi ani přitížit nemůže, v době, kdy na smysluplnost nějaké případné pomoci nebo podpory VH nebylo ani pomyšlení...

Škoda, že zde nejsou uvedena konkrétní jména režimu nepohodlných či pronásledovaných herců, kteří se díky Sloupovi později mohli objevit v do té doby ideologicky zapikovaném Divadle na Vinohradech.

- - -

Píšu toto lidsky dobré vysvědčení Václavu Sloupovi jako člověk, který ho v minulém režimu coby lehounce šmrncnutého tou jeho správnou uvědomělostí “nijak zvlášť nemusel”, píšu to jako nestraník, který se obecně na všechny straníky vždy díval s předběžnou opatrností jako na lidi se zvláštním znamením z druhého břehu, ale nikdy nikoho z nich si netroufnul paušálně odsuzovat a každému dával dlouhodobou šanci, aby v duchu rčení “po ovoci poznáte je” předvedl, jaký opravdu je. A že je to správný přístup, o tom svědčí mj. i životní příběh herce Václava Sloupa.

Díky za vše, pane Mažňák.

“ Babišovi ...vzhledem ke známým počtům ve sněmovně nic jiného nezbývalo.”

Omyl svobodníku!

Zapomněl jste, jak se ten nespravedlivě odstrkovaný chudák pokaždé skoro stejně choval ke svým dosavadním koaličním partnerům. Že je pokaždé téměř utancoval k smrti. Že si tímto svým chováním sám u klasických politických stran do budoucna vytvořil nulový koaliční potenciál. Že s ním teď už nikdo normální raději nechce jít do holportu, není vina těch politiků.

Uvedu obecný příklad s obdobně chybným nebo falešným náhledem: Kdyby některého z účastníků dovolenkového zájezdu předcházela pověst nějakého pro okolí nepříjemného chování, nevím, třeba kleptománie, opakovaných kapesních krádeží nebo extrémní hádavosti - a nikdo by s ním proto nechtěl sdílet společný pokoj, tak by to taky byla vina všech těch lidí?

Líbí se mi Vaše vyprávění, rozumím Vašim pocitům a postojům v něm. V takových situacích náš postoj a rozhodnutí nejvíc ovlivní šikovní nebo nešikovní dospělí lidé. Můžou nás natolik nadchnout, že z formální banality udělají dobrodružné aktivní prostředí, do kterého se budeme těšit, nebo naopak krásnou záležitost mohou zformalizovat a znechutit.

Já to měl obdobné jako Vy. V první třídě nám hodná a laskavá starší paní učitelka všem automaticky uvázala červené šátky a my byli bez jakékoliv diskuze Jiskřičkami. Ve druhé třídě se Jiskřičky a Pionýr nenápadně vytratili a my si sami našli cestu do obnoveného Skauta-Junáka. Tam jsme měli štěstí na vedoucí, kteří nás při každé příležitosti vytáhli do přírody, kde jsme se učili pohybovat, stopovat, vařit, tábořit, hrát kolektivní hry... a i když to s tím pokřikem museli taky splnit, protože takové asi tehdy byly jednotné Inštrukce z vyšších skautských míst, netrápili nás s tím, jen nám prostě oznámili, že náš oddílový pokřik bude “xyz” a tím to zhaslo, což bylo fajn. A než se na zelených železných ořích s bílými pruhy navrátili příslušníci kmene Rudých Komančů, aby nás rozpustili, stihli jsme dva vynikající letní tábory na Šluknovsku, plné her, soutěžení, hrdosti a sounáležitosti s kolektivem. Tehdy přistáli Američani na Měsíci a my šli několik kilometrů přes les do hájovny podívat se na to v televizi. Byl slunečný letní den, hajný vyndal televizi na stůl v ovocném sadu, narichtoval anténu, a protože to byla jediná TV v okruhu snad 5 km, už se to rozkřiklo a trousili se tam na zahradu lidé ze samot a usedlostí v okolí, kteří si tu podívanou nechtěli nechat ujít.

Když jsme se pak asi za dva týdny vraceli z tábora domů, přes celé průčelí děčínského nádraží se táhl obrovský a dlouhý bílý nápis

“To čumíte bolševici, kdo byl první na Měsíci!”,

který pak býval každé ráno pracovníky Okresního stavebního podniku za přísné asistence uniformovaných VB zamalováván vápnem, aby pak přes noc byl týmiž lidmi za asistence Skautů obnovován...

Ten údajně Zemanův článek je fejk. Považuji ho za řízené dílko z tvůrčí manufaktury RSDr. Rudolfa Hegenbarta. V té době nebylo normálně možné, aby si něco takového někdo dovolil, a kdyby náhodou jo, že by to proklouzlo bez povšimnutí a okamžité stopky od Federálního úřadu pro tisk a informace, a kdyby náhodou jo, že by to pak prošlo bez následků pro šéfredaktora...

Stejná Hegenbartova partička měla prsty např. ve zveřejnění toho dehonestačního videa z veřejnosti nepřístupné besedy Milouše Jakeše se svými věrnými na Červeném Hrádku.

Souhlas. Už jsem to Vámi řečené tady v jiných diskuzích dříve a opakovaně zmiňoval.

StB úderem r. 1990 práskla do koní a zmizla za kšefty, které si už od léta 1988 potajmu připravovala a tak jako se smečce vlků pronásledující v zimě koně se sáněmi předhodí nějaké hadry nebo batoh, aby se na chvíli odvrátila pozornost od skutečnosti, podobně tehdy předhodila StB spravedlivému lidu své oběti a pomocníky. A je smutné, že jednodušším a pomalejším jedincům toto téma vydrželo až do dnešních časů.

P.S. S gen. Lorencem nemám nic společného, i když na vojně mi to jednou pomohlo. Když se mě jeden šikanující lampas pro jistotu optal, jestli je to můj nějaký příbuzný, opáčil jsem že se moc často nevídáme, že Lojza je věčně někde v luftě. A měl jsem klid.