Naprostá většina lidí hledajících práci se shoduje, že odpovědět, byť záporně, je prostě slušnost a firmy by komunikaci s odmítnutými uchazeči vypouštět neměly.
Může se hoditNajděte si práci, která Vás bude bavit. Vybírejte z denně žhavých pracovních nabídek na jobDNES.cz. Zvyšte své šance na trhu práce. Zaujměte profesionálním životopisem. Vygenerujte si jej zdarma. Potřebujete poradit? Obraťte se na naše odborníky v poradně jobDNES.cz. |
Jedna z největších českých bank slíbila Aničce, že jí dá po pohovoru vědět. Ozvali se, dokonce s tím, že mají připravenou smlouvu a všechno ostatní a je potřeba už jenom podpis. Ale pak se banka najednou odmlčela a na e-maily ani telefonáty nereagovala. Stejně tak se žádné reakce nedočkal ani Petr po absolvování pětikolového výběrového řízení na naprosto obyčejnou pozici asistenta.
Ten chlap byl nějakej divnej
Dochází však i ke kurióznějším příhodám. Marek popisuje bohužel běžnou praxi mezi řetězci s rychlým občerstvením. Manažer restaurace, která všude na obrovských cedulích sděluje, že hledá nové zaměstnance, si od zájemce vezme životopis a formulář, který vyplnil. Jakmile však uchazeč spokojeně odejde, putuje jeho žádost do koše mezi obaly od brček, ubrousky a prázdné kelímky. Důvod? Podle manažera byl adept zkrátka „nějakej divnej“ a vůbec, dalšího chlapa v provozu nepotřebuje.
Písně za volantem? Proboha!
Očima odborníkaTakové zkušenosti kandidátů vypovídají o celkovém stavu ve společnosti. Často je příčinou nezkušenost firmy s výběrovým řízením nebo to, že ho organizuje nekompetentní pracovník. Firmy si tím poškozují image na trhu práce a mohou ztrácet kvalitní pracovníky. Svědčí to o nedobré pracovní atmosféře v podniku a o nezdravé firemní kultuře. Uchazeč by měl zvážit, zda by chtěl v takové společnosti vůbec pracovat. Je to závislé na životní situaci každého kandidáta, ale určitě je dobré nepodlehnout stresu a tlaku za každou cenu přijmout pracovní nabídku, neakceptovat chování zaměstnavatele, které je nepříjemné nebo v rozporu s běžnými pravidly. Nenechat se zatlačit do defenzivy a odmítnout odpovídat na nekorektní otázky či odstoupit z výběrového řízení. Stále však existují féroví a korektní zaměstnavatelé. Buďte trpěliví, zachovejte klid, chyba není na vaší straně.  David Petrů, výkonný ředitel personální společnosti HILL International ČR |
Sylva, která se v pětatřiceti rozhodla změnit práci, zase popisuje svůj zážitek z přijímacího řízení: „Personalistka, ve skutečnosti asistentka vedoucího pobočky, se mě ptala na spoustu divných otázek, třeba na to, zda si v autě zpívám. Po pravdě jsem odpověděla, že ano, proč ne? Personalistka se na mě přes brýle poplašeně podívala, dokonce lehce zalapala po dechu, něco si zapsala a řekla, že mě bude kontaktovat. Moje prosté ano ukončilo pohovor po deseti minutách. Doteď nevím, co je na zpívání v autě tak strašného.“
Pánvičkové poradenství
Marcela se rozhodla najít si zaměstnání v menším městě přes inzerát v novinách. Moc se jí líbila práce popisovaná jako neúnavná, perspektivní, nestereotypní, v mladém kolektivu a se spoustou výhod, které přináší mezinárodní firma s tisíci zaměstnanci. Odeslala životopis i s motivačním dopisem a celá nadšená se dostavila na pohovor.
V pozvánce stálo, že má opravdu štěstí, protože na nabídku zareagovalo hodně lidí. V místnosti pro pohovory se jich nakonec sešlo pět. „Personalista, kterému neuvěřitelně páchlo z úst, se dostavil v tričku s logem firmy (opravdu mezinárodní, prodávající kuchyňské nádobí a potřeby), v plátěných kraťasech a sandálech. Pohovor trval asi dvě hodiny,“ vypráví Marcela, která si během té doby musela osahat snad dvacet pánví s revolučním povrchem, keramické nože a ergonomické naběračky.
Na závěr schůzky přišly dvě otázky na vzdělání a vlastnictví řidičského průkazu. Práce spočívala v postávání před nákupním centrem a nabízení kuchyňského náčiní kolemjdoucím a jakémsi pánvičkovém poradenství. Ovšem pod hlavičkou mezinárodní firmy a v mladém kolektivu. Po odmítnutí práce Marcele ještě půl roku chodily e-maily s reklamou a nabídkou slevy na produkty.
Zákon nám brání, nasadíme špiona
A jak personalisté pokládají otázky, na které se při pohovoru vlastně ptát nesmějí? Pomocí agenta.
Bára vzpomíná: „Posadili mě do pohodlných křesílek před stůl sekretářky v letech, která dvěma prsty něco vpisovala do počítače. Omluvili se, že dojde k malému zpoždění a nabídli mi kávu. Sekretářka po chvilce navázala kontakt, že prý jsem taková mladá, že to oni potřebují. Začala vyprávět, jak jedna její dcera pracuje v úžasném kolektivu mladých holek, že jí to ubírá deset let! Druhá se stará o tři děti, ale je i tak spokojená. Ne už tak její snacha, která má dítě sice jedno, ale náročnou práci. Načež se mě zeptala, jestli máme v rodině hodně dětí jako ona. Pak přišla klíčová otázka, zda i já mám děti nebo to plánuji. Nakonec mi spiklenecky přiznala, že se na to při pohovorech ptát nesmějí, a tak to zjišťuje ona.“
Že ochota příbuzných může někdy být spíš na překážku, ví moc dobře studentka Eva. Sháněla brigádu a babička se rozhodla, že jí pomůže. Jednou jí přinesla z novin vystřižený inzerát ve znění: „Hledáme mladé ženy/dívky 18 až 30 let s vlastním připojením k internetu a web kamerou. Výdělky od 30 tisíc korun měsíčně. Nepropásněte tuto životní šanci!“ Eva si ji ujít nechala.
