Olga vystudovala pedagogickou fakultu, obor český jazyk – občanská nauka a začala učit na gymnáziu. Nejprve státním, pak soukromém. Řediteli soukromého gymnázia navrhla, že by škola mohla pořádat vzdělávací kurzy i pro dospělé. A měla štěstí, ředitel souhlasil. „Tím vlastně začala moje cesta k lektorství a k tomu, kde jsem dnes,“ popisuje Olga Medlíková.
Dnes je Olga na volné noze, pořádá kurzy, semináře, workshopy. Jak pro firmy, tak pro jednotlivé zájemce. V roce 2012 získala cenu Osobnost roku vzdělávání dospělých.
Olga Medlíková (54)
|
Po škole jste začínala jako profesorka na gymnáziu. Bavilo vás učit?
Na svoje začátky vzpomínám moc ráda. Moje první zaměstnání bylo na gymnáziu Prosek v Praze 9 a hned jsem dostala maturitní třídu. Jim bylo 19 a mně 23 let, no nebavilo by vás učit? Samozřejmě jsem studentům asi připadala mladá, takže zkoušeli, co si můžou dovolit, někteří se mě dokonce pokoušeli „sbalit“. Ale já mám smysl pro humor, a možná i díky tomu jsem si časem získala jejich respekt. Učila jsem občanskou nauku, což v minulém režimu nebyla až taková zábava. Naštěstí ve třetích a čtvrtých ročnících jsme se i podle tehdejších osnov mohli věnovat nepolitickým tématům, tedy psychologii a filosofii. A učila jsem tam sedm let.
Proč jste přešla na soukromé gymnázium a byl nějaký rozdíl ve výuce?
To, že jsem přešla na soukromé gymnázium, byla spíše náhoda. Po druhé mateřské jsem hledala školu, kterou bych měla blíže bydliště, ať stihnu obě dcery odvézt do školy a do školky. No a to právě bylo soukromé gymnázium. Rozdíl ve výuce ale byl. Měli jsme toleranci k úpravě osnov, takže jsem do výuky mohla zavádět to, co je sice dnes běžné, ale tehdy to byla obrovská novinka. Mohla jsem tedy učit neverbální komunikaci, prezentační návyky, jak jednat s druhými lidmi. Tedy podle mě užitečné věci, které se vám v praktickém životě mohou hodit.
Kdy a jak jste poprvé začala učit dospělé?
Právě při svém působení na soukromém gymnáziu jsem navrhla řediteli, že bychom mohli nabídnout nějaké kurzy pro dospělé. A on souhlasil. Tehdy to byla, myslím ve smyslu vzdělávání, šťastná doba. Po vzdělávání byl doslova hlad. Pořádali jsme kurzy o komunikaci, o řešení konfliktů a mělo to úspěch. Mě to ohromně bavilo a možnost, že bych mohla právě učit dospělé, mě nepřestala svádět.
Co tedy nakonec rozhodlo, že jste školství opustila?
Do jisté míry náhoda. Byla jsem na školském veletrhu a tam se mi velmi líbila prezentace jedné vzdělávací agentury. A já měla jasno, chci u nich pracovat. Hned druhý den jsem s ředitelem gymnázia řešila výpověď a u agentury nastoupila. Sice ne jako lektor, ale na manažerské pozici. Ale poznala jsem mnoho báječných lektorů a zjistila, že to chci dělat taky. A bylo to. Taky jsem si uvědomila, že už nechci být zaměstnanec. Ostatně i ve všech psychotestech mi stále vychází potřeba svobody a nezávislosti. A tak jsem se rozhodla pro podnikání na vlastní noze.
Byly začátky těžké? Pamatujete si na prvního klienta? A jak jste vlastně klienty získávala? Přes známé, inzercí, nebo jste obcházela firmy?
Já jsem měla opravdu štěstí. Mým prvním klientem byla právě vzdělávací firma, kde jsem původně pracovala v manažerské pozici. A pak už to šlo samo, když byli klienti spokojení, řekli to dalším. Ale na jednoho z mých prvních klientů vzpomínám moc ráda. Byl to mobilní operátor, pracovala jsem s nimi sedm let a bylo to bezvadné období. Dodnes tehdejší účastníky potkávám.
Co všechno vlastně učíte?
Nabízím pět oblastí: manažerské dovednosti, sociální dovednosti, zejména komunikaci, řešení konfliktů a vyjednávání, vystupování na veřejnosti, tedy prezentace, argumentaci, rétoriku a hlasovou techniku, dále pracovní a společenský protokol, kam patří zejména protokolární záležitosti, společenské akce a gastronomie a trénink lektorů.
Dnes se tomu moderně říká „koučka“. Nevadí vám takové oslovení? A jaký je vlastně rozdíl mezi koučem, lektorem a učitelem?
Já koučka nejsem a nebudu, v tom mám jasno už dlouhou dobu. Kdysi jsem zvažovala, zda se jí stát, ale moje silná stránka je právě lektorství a poradenství, nikoliv koučink. A rozdíl? Lektor vás učí, jak máte co dělat a proč, učitel v podstatě taky, i když je tam často méně toho proč. Poradce nebo konzultant vám pomáhá se naučit konkrétní dovednost, ukazuje vám, jak se to dělá, nebo danou činnost provádí s vámi. Kouč vás vede, abyste si sami našli cestu, jak činnost vykonávat co nejlépe.
Proč se vůbec dospělí rozhodnou na sobě pracovat a co se hlavně chtějí naučit, aby v práci obstáli?
Někdy je motivací osobní problém, někdy je to potřeba změny. Jindy to začne třeba účastí na firemním kurzu a v člověku se probudí zájem. Často je důvodem pro práci na sobě nabídka kariérového postupu, který je ale vázán na určité dovednosti a ty musí zájemce nejprve získat.
Zajímavé profeseV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. Další příběhy čtěte zde. |
Nejčastěji lidé potřebují získat schopnost jednat a mluvit se zákazníky či partnery, umět dobře odprezentovat svůj projekt, popřípadě asertivně, ale vlídně odmítnout požadavky druhé strany.
Před časem jsem vedla kurz pro call centrum jedné velké firmy. Téma kurzu bylo jednoznačné: telefonování a řešení konfliktů se zákazníky. Měli jsme připraveny modelové situace, pracovalo se ve dvojicích nebo ve skupinách a já jsem zjistila, že ti lidé telefonovat uměli, problémem tam byla komunikace mezi nimi navzájem a s nadřízenými. Naštěstí objednatel kurzu byl rozumný, a tak jsme program upravili.
Takže nejčastější problém je komunikace?
Určitě ano. A není to jen komunikace s kolegy. Málokdo umí nadřízenému jasně říct, v čem spočívá přínos jeho nápadu a proč by ho měl šéf podpořit. Nebo proč by měl jít sponzor právě do nového projektu, který mu nabízíte. Umět se v dobrém smyslu „prodat“ se budeme muset patrně ještě dlouho učit.
S čím si lidé dělají v práci zbytečné trable?
Většinou s maličkostmi. Například u prezentací řeší, zda použít to, či ono gesto nebo jak barevně sladit oblečení. Potřeba být dokonalý je ale zbytečná. Je důležité být přirozený a hlavně lidský.
Dívala jsem se na vaše webové stránky a pobavilo mě, že se jmenují Šatník.
Mám velmi kreativního webmastera a kolegu a oni se mi jednoho dne u kafe smáli, že to, co nabízím, je typicky ženské, tedy plný šatník věcí. Původně říkali krámů, aby mě naštvali. Ale vznikl Šatník. A proč, to je jednoduché. Kurzy se prostě šijí na míru, stejně jako šaty.
Dá se na tomto druhu podnikání zbohatnout?
Zbohatnout asi ne, ale dobře a zajímavě se uživit ano. Tuhle práci musíte dělat i srdcem, ne jen pro peníze, ono se to pozná. Ale samozřejmě je zapotřebí umět si říct o dobrou cenu.
Mimochodem, dnes začíná nový školní rok, vaše bývalé kolegyně měly dva měsíce prázdnin. Co vy? Navíc, přece jen pracovat ve školství je určitá jistota. Nelitujete svého rozhodnutí?
I o prázdninách jsem sice s kolegy pracovala na přípravě nového projektu vzdělávání lektorů, ale kurzů bylo méně, a tak jsem i já měla v podstatě prázdninový režim. A určitě nelituji. Když se ke mně lidé vracejí, třeba i po sedmi, deseti letech, když mi řeknou, že z mých kurzů čerpají dodnes, tak to je úžasný pocit, že moje práce má smysl. A jistotu naštěstí dodává manžel.
