V podobné situaci je v současné době celá řada vlastníků budov, neboť práva stavby se v minulosti používalo nejen ke stavbě rodinných domků, ale především u různých průmyslových podniků, dílen, ale i sportovních areálů. Právo stavby se zřizovalo na značně dlouhou dobu, zpravidla na 50 let, takže ve většině případů již uplynulo nebo v nejbližší době uplyne. Podle smluv, kterými bylo zřízeno právo stavby, měly po uplynutí doby připadnout stavby vlastníku pozemku. Právo stavby bylo upraveno zákonem v době, kdy v českých zemích platil tzv. všeobecný občanský zákoník z r. 1811.
Tehdy platilo pravidlo, že stavba je součástí pozemku, a komu patřil pozemek, tomu patřily i stavby na něm postavené. Tato zásada se v některých případech ukazovala jako nepraktická a docházelo k tomu, že někdo chtěl postavit stavbu na cizím pozemku, která by byla jeho a kterou by mohl užívat. Pokud s tím vlastník pozemku souhlasil, uzavřeli smlouvu o zřízení práva stavby. Aby nebyla porušena zásada, že stavba je součástí pozemku, na kterém stojí, bylo právo stavby možno zřídit jen jako právo dočasné, takže bylo možno se dohodnout na tom, že po určité době skončí a stavba se stane vlastnictvím toho, kdo vlastní pozemek.
Občanský zákoník přestal být účinný v roce 1950 a takzvaný střední občanský zákoník z roku 1950 stanovil, že právo stavby sice platí, ale řídí se jiným zákonným ustanovením. Protože občanský zákoník z roku 1950 byl zrušen občanským zákoníkem z roku 1964, zaniklo i právo stavby a právní vztahy se již řídí nynějším občanským zákoníkem. Stavba proto patří tomu, kdo ji postavil, nebo jeho právním nástupcům. Proto můžete s úspěchem tvrdit, že i po uplynutí doby, na kterou mělo právo stavby platit, jste nadále vlastníkem stavby. O objekty dílen nepřijdete a vaši zaměstnanci se z tohoto důvodu výpovědi obávat nemusí.
OLDŘICH CHODĚRA, autor je právník
