Někteří šéfové si pletou autoritu s autoritativním vystupováním. Zatímco bez prvního se žádný manažer neobejde, druhé často bývá spíše zástěrkou toho, že mu opravdová autorita chybí. Řada vedoucích by se asi podivila, jak rychle dokážou jejich podřízení podobnou přetvářku prokouknout.
"V naší firmě panuje atmosféra strachu," popisuje obchodní referent Pavel. "Šéf nám rád sahá na prémie a vyhrožuje, že když někoho vyhodí z práce, za dveřmi čeká dvacet dalších zájemců o naše místa." Pavel připouští, že pouze z těchto důvodů plní všechny příkazy svého nadřízeného, i ty, které považuje za chybné. "Kdyby nebyl mým nadřízeným, nikdy by pro mě nemohl být jako člověk vzorem," říká.
Formální autorita nestačí
Nezkušený šéf často nevidí v zastrašování podřízených nic špatného. Důležité pro něj je, aby pracovníci plnili příkazy, a firma tak fungovala podle jeho představ. Netrápí ho, že sám o sobě není schopen své spolupracovníky inspirovat. Postačí mu výhodnější postavení a pravomoci spojené s manažerským postem. "Ve vysoké pozici je velmi těžké rozlišit, zda máte autoritu vy, nebo vaše funkce," říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. "Dobrým ukazatelem osobní autority je, když podřízení dobře a přesně plní zadané úkoly, ale zároveň se nebojí o nich diskutovat a navrhovat lepší cesty," míní.
Manažer, který se spokojí s autoritou formální, tedy takovou, kterou mu poskytuje jen jeho funkce, tak vlastně škodí sobě i firmě. "Formální autorita není zpravidla dostatečným motorem pro potřebnou aktivitu a motivaci podřízených, přinášení nových myšlenek, nápadů a řešení," potvrzuje personální poradkyně a lektorka manažerů Jana Lamačová.
Autoritě se můžete naučit
Jak si však získat autoritu neformální, tedy schopnost vést a inspirovat druhé i bez mocenských nástrojů? Není to lehké. Představte si, že se s partou přátel rozhodujete, kterou z mnoha hospůdek vybrat ke společnému posezení. Pokud zavelíte: "Pojďme sem!", může se stát, že ostatní jen pokrčí rameny a váhají dál. Když ovšem stejnou výzvu vysloví někdo jiný, většina jej automaticky následuje a za chvíli si všichni objednáváte u stolu. Stejně tomu může být i naopak. V běžném životě a spontánně vytvořených skupinkách má neformální autorita blízko k charizmatu, osobnímu kouzlu. Tomu se však nelze naučit. Znamená to tedy, že ani neformální autoritu si nemůže získat šéf, kterému nebyla dána do vínku? "Ne každý vedoucí musí mít osobní charizma, a přesto může být dobrý šéf," namítá Jana Lamačová.
Mnohem víc než s charizmatem souvisí autorita nadřízeného s jeho morální vyzrálostí, úctou k druhým a celkovým charakterem. V neposlední řadě rozhoduje dostatečné odborné vzdělání a profesionální zkušenosti. Podřízení dají před šéfem s velkým osobním kouzlem vždy přednost tomu, kdo dobře rozumí svému oboru a dokáže se jich zastat, když se ocitnou v těžké situaci nebo jsou neoprávněně kritizováni. Přirozené autoritě se tedy naučit můžete, ale ne ze dne na den.
I šéfové se mohou mýlit
Dobrý šéf si má otázku, má-li u svých podřízených dostatečnou autoritu, pokládat pravidelně. Jestliže zjišťuje, že pracovníci neplní své úkoly tak, jak mají, nepřistupují k nim iniciativně, nebo dokonce nadřízeného častují nevybíravými výsměšky, měl by si promyslet svůj další postup. Rozhodně mu nepomůže, když začne zaměstnance trestat za své vlastní chyby. "Pocit nedostatku autority u podřízených není jistě pro šéfa příjemný. Možnosti jejího posílení má však ve svých rukou především on sám," tvrdí Jana Lamačová.
Vedoucí by si měl rozebrat konkrétní situace, ve kterých se nedostatek jeho autority projevil, a snažit se v nich v první řadě nalézt to, co sám udělal špatně. Pokud bude takto postupovat pravidelně a systematicky, může své manažerské schopnosti významně zdokonalit. "I šéfové se mohou mýlit nebo někomu ukřivdit," připomíná Lamačová. "Jejich autorita se však odvíjí od toho, jestli umějí přiznat chybu, pochválit toho, kdo přišel s dobrým nápadem, omluvit se, pokud někomu, byť nevědomky, ublížili."
 |
PODNIKÁTE A HLEDÁTE INFORMACE pro vaše finance? Navštivte podnikani.idnes.cz |
