Je jako proutek. Jak to dělá, když má kolem sebe stále tolik čokolády? Majitelka sítě prodejen Bon-Bon Petra Kovandová vyrobí v továrně nedaleko Tábora tuny pralinek měsíčně. Je jich spousta druhů a všechny vymýšlela sama.
Máte ráda čokoládu?
Jistěže mám, jinak bych svou práci nemohla dělat. Nejím ji jenom pro své potěšení, ale i jako špionáž. U ostatních výrobků mě zajímá lesk, lom, jemnost, podíl kakaa, chuť náplně, zpracování, obal, je toho spoustu. Když jím čokoládu, pracuje mi hlavně mozek…
Jaká byla vaše cesta do světa bonbonů? Máte mezi předky cukráře?
Vůbec ne. Byla to náhoda. Jsem původně zdravotní sestra. Ale podnikání jsem měla v žilách, pořád jsem se snažila něco vymýšlet. Pak jsem se přestěhovala do Černovic u Tábora za svým manželem a tam byly zrovna na prodej velké potraviny – taková ta klasická "prameňácká" betonová budova.
Zúčastnila jsem se dražby a provozovnu vyhrála. Koupila jsem ji za milion korun, což byla naprosto neuvěřitelná částka. Peníze jsme neměli skoro žádné, takže jsem si půjčila od banky. Úvěr jsem si musela vzít i na zásoby. Nikdy nezapomenu na tehdejší úrokovou sazbu – 18,7 procenta.
To byl tedy velký risk...
Rozhodně. Proto říkám, že k tomu, aby člověk začal podnikat, potřebuje velké nadšení, ale i určitou dávku naivity. Jinak by do rizika nešel. Ve dvaceti letech jsem se ze dne na den stala podnikatelkou, která měla čtyři zaměstnance a obrovský úvěr. Teď mě to samu udivuje.
A jak to šlo?
Čtyři roky jsem musela provozovat potraviny, to bylo ve smlouvě. Byla to náročná léta, kamarádky si zařizovaly byty, nakupovaly hezké věci a já jsem jen splácela dluhy. Pak jsem začala přemýšlet nad tím, že máme v provozovně volné prostory a že je musíme využít. V té době mě zajímaly produkty zdravé výživy. Tak jsem si založila velkoobchod s tímto zbožím. Objela jsem pár výrobců, vytvořila katalog a vyrazila prodávat dalším obchodníkům. Zájem byl velký, živilo mě to osm let.
Pak jste vyměnila zdravou výživu za čokoládu?
Ještě ne. Musela jsem zavřít provozovnu s potravinami, převálcovaly mě velké obchodní řetězce. Také trh se zdravou výživou se začínal zaplňovat. Tušila jsem, že když nebudu nic vyrábět, mám mlhavou budoucnost. Využila jsem tehdy mezery na trhu – chybělo kandované ovoce a zdobení na dorty jako stříbrné perličky a čokoládová rýže.
Našla jsem si výrobce v Itálii, Německu, Polsku, dokonce i v Americe a začala jejich produkty ve velkém dovážet do Česka, tady balit a prodávat pod svou značkou. To dělám dodnes – vyrábím a dodávám do obchodních řetězců produkty pro domácí pečení.
Petra kovandováNarodila se v Písku, kde také vystudovala zdravotní školu. První zaměstnání našla jako zdravotní sestra v Ústavu mentálně postižených. Od roku 1990 podniká v potravinářství. Zapojila se do projektu GE Money Bank Život nápadům (www.zivotnapadum.cz), který pomáhá ženám, jež se chtějí pustit do podnikání. |
Jak jste tehdy, když ještě nebyl běžný internet, získala kontakty na zahraniční výrobce?
To bylo dost zajímavé. Dojela jsem do velkoobchodů s cukrářskými výrobky, koupila si od nich zboží v krabicích a z těch jsem si opsala adresy. S kamarádem, který mluvil italsky, jsem obvolávala výrobce a domlouvala spolupráci.
Také jsem začala jezdit na potravinářské výstavy do zahraničí a hledala tam suroviny, které se tady nevyrábějí a o něž by byl v domácnostech zájem.
A už se blížíme k čokoládě.
Přesně. Na výstavách jsem viděla krásné a kvalitní pralinky, a protože jsme pracovali s polevami, byl už jen malý krůček k tomu, nakoupit pravou čokoládu. Když jsem se však začala o výrobu zajímat, zjistila jsem, že je to dost náročná práce.
Rok a půl jsem zvažovala, jestli do toho půjdu. Nakonec jsem si v Itálii nakoupila základ, takové čokoládové pecičky, pořídila temperovací stroje, formy a pustila se do práce.
Nedovedu si představit, že bych šla zítra vyrábět pralinky.
Nejprve jsem přečetla spoustu knížek, zhlédla řadu dokumentů a prošla školením přímo u odběratele čokolády. Pak jsem se na deset dnů zavřela doma a pořád jen míchala, ochutnávala a přidávala různé ingredience jako nějaký alchymista. Tady dám víc kávového likéru, tu přidám k tmavé čokoládě mentol nebo šampaňskou náplň, lískový ořech ladí s mléčnou čokoládou, sem se hodí vůně punče a jinam zase marcipán...
Jeden z nejoblíbenějších bonbonů – Rumová bomba – vznikl tak, že jsem namočila piškot do rumu, obalila ho marcipánem a potáhla ho čokoládou.
Kolik druhů jste vymyslela?
Dala jsem si tehdy za cíl, že pro začátek připravím třicet druhů pralinek. Teď jich vyrábíme kolem stovky. Chtěla jsem se také odlišit od konkurence, která bere čokoládu z Belgie a zároveň si dováží předem připravené náplně. My si děláme všechno sami. A používáme kvalitní české ingredience a úplně běžné suroviny, jako jsou piškoty, máslo, smetana, rum.
Sledujete konkurenci?
Pořád. Musím být v obraze. Jezdím minimálně dvakrát ročně do zahraničí na výstavy i do různých "pralinkáren". Vždycky ochutnám jejich výrobky a sleduji, jak jsou pralinky velké, jak výrazné mají náplně, jestli z bonbonů opadávají oříšky, čokoládové šupiny...
Ale i to, jak jsou vystavené, nasvětlené, označené, jak je vymyšlené chlazení, jak jsou zařízené obchody, jakou mají reklamu, prostě všechno.
Kolik teď máte prodejen a zaměstnanců?
Mám celkem šest prodejen, jednu v Táboře, ta je nejstarší, pak v Českém Krumlově, která mi dělá velkou radost, protože je na krásném místě a chodí do ní dost zákazníků, a čtyři v Praze. Ale mám ještě několik franšízingových obchodů, přičemž tři jsou na Slovensku. Pracuje pro mě už 45 zaměstnanců jak v továrně, tak v obchodech. Na prodej má velký vliv dobrá prodavačka. A je velmi těžké takovou najít. S lidmi je problém, takže mám vyloženě štěstí, když na nějakou milou a ochotnou prodavačku narazím.
Nikdy jste nelitovala, že jste začala podnikat?
Ne. Moje práce je pro mě vším, žiju jí, baví mě. Dovolenou spojuji s prací, večery trávím přemýšlením o práci. Každému, kdo o podnikání uvažuje, radím, ať do toho jde. Pokud stojí rozumem a nohama na zemi a má něco, co je nové a co ještě chybí na trhu, neměl by váhat. Může to zkusit v malém, pak se může posunout dát. Je to hezký pocit, když za vámi něco stojí. Proto jsem se také zapojila do projektu Život nápadům, v němž zkušené podnikatelky radí těm začínajícím.
Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Chtěla bych otevřít pobočku v jihočeské Třeboni, možná v Telči, případně v dalších turisticky významných městech. Do dvou let bych také ráda založila muzeum čokolády a marcipánu v Táboře. To je jeden z mých velkých snů.
Tím druhým je mít "pralinkárnu" ve Vídni. Už na tom trochu pracuji, obhlížím terén. Konkurence se nebojím, vím totiž, že se nemusím vůbec stydět.
