"Musíme se vždy ptát na to, co si za naspořené peníze koupíme" - to je asi jádro tématu o inflaci, tj. měření jakéhosi "průměrného" zdražování, tj. míry růstu cenové hladiny produktů a služeb. Jde o to, v jakém poměru mohu směnit základní komoditu (peníze) za jinou komoditu (zboží, služby) v tom kterém okamžiku.

Chci upozornit, že dnes rozšířené pojetí pojmu inflace, které je i v tomto článku popsáno, má jen nedlouhou tradici, a je nešťastné, že je významově shodné s váženým průměrným cenovým růstem. Strašení cenovým růstem (anebo poklesem - deflací) je tak spojeno s komplexním jevem, který je až následkem určitých příčin. A když už strašit, tak snad raději příčinami než následky. Takhle to jen odvádí pozornost od původce.

Původně pojem inflace vyjadřoval prostý přírůstek množství peněz, které emitent pustil do oběhu, a tím jasně pojmenoval jeden z klíčových vlivů na růst cenové hladiny. Dnes pro toto nařeďování peněz (penězokazectví), ze kterého má prospěch jen vybraná část společnosti (emitent bankovek - vláda, banky) není příhodný pojem a tak se neobjevuje v palcových titulcích na novinách, potažmo v povědomí "průměrných" voličů.

K samotnému měření změn cenové hladiny: Slabina je v nemožnosti hladinu objektivně změřit. Vytvoření spotřebních košů, pomocí nichž se hladina měří, je závislé na subjektivní volbě metodiky vytvoření koše (za celý stát musím zvolit, u kterých produktů a služeb budu ceny monitorovat a u kterých ne, a jakou jim přiřadím váhu v koši). Můj osobní koš - to, co za své peníze skutečně nakupuji - je vždy jiný, než ten oficiální. Inflace měřená mým košem bude tedy jiná, než inflace měřená statistiky.