Usilovat o věci, které nás činí šťastnými, a snažit se naplnit potřeby, jež vedou k naší spokojenosti, patří k základním motivům lidského chování. V čem však oba stavy či pocity spočívají, a do jaké míry jsou podobné nebo dokonce stejné?
Pokud jde o jejich podobnost, pak kromě příjemnosti spočívá především v tom, že jsou do značné míry subjektivní. Co uspokojuje či činí šťastným jednoho, nemusí vždy uspokojovat či vyvolávat štěstí u druhého.
Důvodem je, že aspoň zčásti závisejí oba tyto pocity na způsobu, kterým uvažujeme, a mnohdy i na našich zvycích, vědomých i nevědomých. Některé z těchto zvyků mohou totiž naší spokojenosti i štěstí napomáhat, jiné jim naopak brání.
Přísloví, jež hovoří o tom, že strůjci svého štěstí jsme především my sami, má tak v jisté míře pravdu. Platí však nejen v tom, že naše štěstí a spokojenost záleží na tom, jak jednáme. Podobně jako jiné emoce můžeme totiž i své štěstí a spokojenost částečně sami vnitřně ovládat, mimo jiné tím, jak různé okolnosti vnímáme. S mírnou nadsázkou tak můžeme dokonce říct, že štěstí i spokojenost, které prožíváme, jsou výsledkem našeho rozhodnutí, že šťastní či spokojení budeme. Problém je v tom, že povahu tohoto rozhodnutí si většinou neuvědomujeme.
Vedle své podobnosti, mnohdy i příbuznosti, mají však štěstí a spokojenost i mnohé rysy odlišné. Liší se především tím, jak či na základě čeho vznikají. Jejich podstata je tak přes jejich podobné rysy různá.
Co náš činí spokojenými
Spokojenými se cítíme, když jsou naše potřeby a tužby alespoň dočasně naplněny. Když se nám podaří dosáhnout většiny věcí, které k uspokojení svých potřeb či tužeb potřebujeme.
Jan Urban
 |
Rozlišení mezi různými potřebami a tužbami, o jejichž uspokojení usilujeme, nespočívá jen v tom, zda jsou svou povahou materiální či nehmotné. Spočívá především v tom, že naše potřeby, na rozdíl od našich tužeb, jsou ze značné části „objektivní“. Souvisejí totiž s naší biologickou, ale i sociální podstatou. Zahrnují potřebu přežít, cítit se jistě a bezpečně, být členem určitého společenství, požívat v jeho rámci určitou prestiž či uznání apod.
Naše tužby jsou naproti tomu často či většinou výrazně subjektivní, a to nejen co do své povahy, ale i jejich rozsahu výše. Ty totiž souvisí s cíli, které jsme si většinou sami vytyčili. Pro naši spokojenost bývají však naše tužby většinou téměř stejně důležité, jako naše víceméně objektivní potřeby. Dosažení spokojenosti spojené s naplněním tužeb může tak být u různých lidí různě náročné, a může trvat i nestejně dlouho.
Náročnost našich tužeb a osobních cílů souvisí často hlavně s tím, jakým způsobem si je určujeme. Vyšší úroveň osobních tužeb bývá totiž typická především pro lidi, kteří jsou soutěživí a pro ty, kdo si výši svých osobních potřeb stanovují na základě svého srovnávání s druhými.
Pokud si ale srovnávají s těmi, kterým se podařilo nashromáždit značný majetek, nebo získat významné postavení, nemusejí své spokojenosti možná dosáhnout nikdy.
Vztah štěstí a spokojenosti
Pocity štěstí, ve srovnání se spokojeností, bývají většinou krátkodobější. Naplnění základních potřeb, ale i tužeb, se totiž většinou, až na mimořádné situace, příliš rychle nemění. Okolnosti, vyvolávající pocity štěstí, se naproti tomu mohou měnit podstatně rychleji. Štěstí, jak praví přísloví, je totiž vrtkavé.
Vztah mezi oběma pocity však nepochybně existuje. Pocit štěstí se většinou neobejde bez určité, alespoň minimální spokojenosti. Být šťastným i v situaci, kdy většina našich potřeb zůstává výrazně neuspokojena, bývá obtížné a často i nemožné.
Vztah obou pocitů však není zcela jednoznačný. Naše štěstí nemusí být proto na uspokojení našich potřeb zcela závislé. Dokladem jsou lidé, jež dokážou být šťastní i v situacích, kdy jejich potřeby ani zdaleka naplněny nejsou. Podobný vztah působí i obráceně: ani naplnění všech či většiny našich potřeb nemusí vést vždy k tomu, že se budeme cítit skutečně šťastni.
Platí to i tehdy, kdy v důsledku naplnění většiny svých potřeb již o uspokojení žádných dalších tužeb neusilujeme. Důvody jsou v zásadě dva. Prvým a svou povahou jednodušším je, že štěstí, na rozdíl od spokojenosti, je daleko více věcí osobního postoje, životního přesvědčení a hodnot, které považujeme za důležité. Druhým je, že psychologické okolnosti, vyvolávající pocit štěstí, jsou ve srovnání s těmi, jež způsobují pocity spokojenost, z velké části podstatně odlišné.
Význam vlastních hodnot a přesvědčení
Pokud jsme přesvědčeni, že naše štěstí spočívá především v tom, nakolik se nám podaří uspokojit si všechny své potřeby, pak šťastni budeme velmi pravděpodobné až poté, co tohoto stavu skutečně dosáhneme. Stát se však může i to, že se nám to ani za těchto okolností příliš nepodaří.
Jestliže jsme naopak přesvědčeni, že pro naše štěstí není vysoká úroveň naplnění našich potřeb nezbytná, je pravděpodobné, že pocitu štěstí dosáhneme, i když všechny potřeby neuspokojíme. Představa o tom, že štěstí je důsledkem naplnění našich potřeb, vede často k přesvědčení, že štěstí je výsledkem bohatství. Za důkaz jsou vydávány i některé mezinárodní výzkumy vztahu mezi výší národního blahobytu a štěstím, které příslušníci jednotlivých národů pociťují.
Tyto výzkumy vztah mezi národním bohatstvím (tedy i uspokojením základních potřeb) a pocity štěstí skutečně prokázaly. Ukázaly však i to, že pocit štěstí se u příslušníků jednotlivých národů zvyšuje ve srovnání s růstem jejich bohatství podstatně pomaleji. Poukázaly navíc i na to, že vliv bohatství na pocity štěstí je spíše nepřímý. Svou roli při něm totiž sehrává fakt, že s vyšším bohatstvím výrazně roste pocit osobní samostatnosti a nezávislosti, který je, ve srovnání s úrovní materiálního blahobytu, pro pocity životního štěstí často podstatně důležitější.
Tři zdroje štěstí
Psychologické průzkumy štěstí poukázaly na to, že k němu přispívají tři hlavní zdroje. Jde o zdroje, které se svou podstatou od zdrojů naší spokojenosti poměrně výrazně liší.
1. Smyslové vjemy
Pocity štěstí mají ve srovnání se spokojeností emocionálnější charakter. Jsou proto často vyvolány potěšením, které nám přináší určitý silný a příjemný smyslový zážitek. Pocity štěstí, spadající do této skupiny, bývají okamžité a krátkodobé, a často i velmi spontánní.
To pochopitelně neznamená, že bychom se neměli pokoušet je záměrně vyvolávat. Většinou se však musíme spokojit s tím, že plánovitá snaha dosáhnout štěstí, nebývá nejúspěšnější.
2. Aktivita
Štěstí bývá plodem našich aktivit, především těch, které provádíme rádi a které nám vzhledem k našim schopnostem jdou. Může jít o činnosti jednoduché, například fyzický pohyb, ale i složitější, například meditaci, především však ty, které mají širší společenský smysl. S výjimkou lidí chronicky nespokojených jde totiž často o aktivity, které pomáhají druhým. K pocitu štěstí většinou přispívá i to, když můžeme tyto činnosti provádět s jistou mírou nezávislosti.
S odstupem času přitom často zjistíme, že šťastní jsme byli především tehdy, když jsme dané činnosti vykonávali. Pokud dosáhneme cíle, a naplníme svou potřebu, cítíme se spokojeně. Pocit štěstí, který je spojený s činností, však mnohdy pomine.
3. Využití a další rozvoj vlastních schopností
Štěstí je zpravidla spojeno s pocitem vlastní „realizace“, tedy uplatněním a zdokonalováním našich schopností i dalších silných stránek, jež nás provázejí.
Uplatnění a rozvoj schopností patří totiž k potřebám, majícím ve srovnání s většinou ostatních potřeb jednu základní odlišnost. Téměř nikdy nemohou být zcela naplněny. Kromě pocitu spokojenosti, který se k jejich uspokojení váže, jsou tak i zdrojem štěstí, souvisejícím s možností výsledky i rozvoj našich schopností trvale sledovat.
Štěstí a spokojenost tak mohou jít ruku v ruce. Šťastný tak může být i člověk, jehož přání nejsou zcela naplněna, a spokojený může být i ten, kdo se necítí zcela šťastný. Pocity štěstí i spokojenost závisejí totiž i na našich názorech. A v neposlední řadě na tom, zda vykonáváme činnosti, jež dávají našemu životu smysl. O svých pocitech štěstí a spokojenosti máme tak možnost rozhodnout aspoň do určité míry sami.
