Z vlastní dlouhodobé zkušenosti - není to výhra ani průšvih, má to své klady i zápory.

Pokud zůstaneme u pronájmu bytu jako celku (jednak se to dá pak srovnat s jiným typem nájmeců, a jednak jen dobrovolný sebetriznitel chce pronajímat po pokojích nebo dokonce postelích).

Smlouva každopádně jen s jedním - ten je nositelem veškeré odpovědnosti, což v praxi nese velký benefit nejen stran placení, ale i skladby spolubydlících, kdy se nejedná o nějaké náhodně tři vybrané, ale lidi za které ručí, a kteří jsou schopni fungovat dohromady.

Nároky studentů jsou obecně nižší než třeba rodiny, nevytváři si domov ale dočasné působiště.

Přístup k zařízení je ze zkušenosti paradoxně lepší - kdo zažil rodinu s dětma nebo psem (nedejbože obojím), tomu přijdou studentky zdrávky jako sen

Problém je samozřejmě časovaná krátkodobost - defacto semestr od semestru, a i když se to směrem do vyšších ročníků ustálí, tak je to zarámované těmi 5-6ti lety doby studia, pak nanovo.

V dlouhodobém porovnání to ale je prakticky plně srovnatelné s tím pronajímat rodinám a pod.

Co očekávat? Zničený a zasviněný byt a večírky dlouho do noci.

To se ale nijak neliší od jiných typů nájemců

Poznamka: nezdanuje se prijem z najmu, ale ZISK. A kdyz se to umi a vi se, co lze pouzit jako naklady, tak zisk muze byt miniaturni, nebo dokonce zaporny.

Přesně tak, článek nic moc nesděluje a ještě si plete pojmy s dojmy. Udivuje mě že i hodně profesionálů jako účetní i dokonce daňový poradci či úředníci na Fú přemlouvají lidi aby zdanovali zisk po odečtení nákladového paušálu 30%. oproti skutečným nákladům.

Také nejhorší varianta je - podepisovat smlouvy s jednotlivými studenty. (a to nepočítám časovou náročnost).Pouze jeden člověk musí přijmout zodpovědnost za byt, jinak se z toho stanou koleje - bordel.