Některé z investičních filosofií používáné při řízení hedgových fondů:
- Relative Value Arbitrage: princip široké skupiny strategií, které se společně snaží využít chybného ocenění obdobných finančních instrumentů nebo jejich kombinací, spočívá v nákupu jednoho instrumentu a současném prodeji obdobného vypůjčeného (short) aktiva. Často se využívá matematických a statistických modelů, korelace výnosů s trhem je obecně velmi nízká. V rámci této skupiny strategií lze blíže rozlišit několik typických přístupů, na něž se jednotliví správci zaměřují:
- Convertible Bond Arbitrage: Strategie využívá konvertibilních obligací a přitom zajišťuje riziko jednotlivých podkladových akcií, někdy i úrokové riziko a výjimečně také riziko kreditní. Klasickou pozicí je long convertible bond + short akcie v poměru, který eliminuje dopad malých pohybů ceny akcie na hodnotu celé pozice.
- Fixed-Income Arbitrage: Využití cenových rozdílů u fixně úročených instrumentů a s nimi souvisejících derivátů. Fondy otevírají pozice na podobných dluhopisech, na dluhopisu a příslušném derivátu, nebo podél výnosové křivky, přičemž často zajišťují úrokové, kreditní a měnové riziko. Příkladem je nákup laciných (dlouhodobých) hypotečních zástavních listů a zajištění úrokového rizika pomocí jiných fixně úročených instrumentů nebo derivátů.
- Market Neutral Equity: Strategie zaměřená na neefektivní ocenění podobných akcií, se sníženou závislostí výnosů na pohybu celého trhu. Lze koupit jednu akcii a short prodat obdobnou, nebo vytvářet diverzifikovaná portfolia long a short pozic s řízenou expozicí na konkrétním trhu, sektoru apod. Pro výběr titulů slouží opět komplexní finanční modely nebo detailní fundamentální analýzy, o něž se často opírají specialisté na vybraný sektor, v rámci něhož strategii uplatňují.
- Managed Futures: Komoditní, finanční měnové deriváty. Při tvorbě portfolia se uplatňují komputerizované modely (systematic futures) nebo konkrétní obchodní strategie – viz. makro strategie. Modely obvykle využívají trendových a technických analýz k nalezení příhodných okamžiků k jednotlivých nákupům a prodejům. Obecně mají strategie založené na využití futures relativně malou a někdy zápornou korelaci s vývojem trhů.
- Event Driven: Správci portfolií se zaměřují na specifické události související s jednotlivými podniky, např. bankroty, fúze a akvizice, restrukturalizace apod. Manažer zvažuje pravděpodobnou hodnotu příslušného cenného papíru po takové události, pravděpodobnost, že k ní dojde, a čas. Strategie Even Driven mají zpravidla vyšší korelaci s trhem, i když některá portfolia se snaží zaujmout pozici na vývoji trhu nezávislou. Jako i některé ostatní, i tato strategie se může prolínat s některými jinými, zde např. s arbitráží.
- Macro Discretionary: Někteří manažeři se snaží využít předpokládaných změn makroekonomických trendů, jako jsou pohyb úrokových sazeb, inflace a ekonomické cykly. Fondy tohoto druhu nejsou vázány na jednotlivé trhy a obchodují s akciemi, obligacemi, měnami i komoditami a jejich deriváty, s jejichž použítím vytvářejí nejrůznější pozice. Do této skupiny lze zařadit mnoho největších a nejznámějších fondů ze skupiny označované také jako “Global Macro”. Korelace jejich výnosů s vývojem trhů může být i velice vysoká.
- Long / Short Equities: Historicky nejstarší forma hedge fondů, které se snaží koupit akcie, které půjdou nahoru a půjčit si a prodat ty, které půjdou dolů (kde je pak lze lacino koupit a vrátit, což je podstata “short” prodeje). Celková pozice je blízká nule, takže závislost na vývoji trhu v ideálním případě neexistuje. Používá se i označení “Equity Hedge”. Od výše uvedené arbitráže se tato strategie liší tím, že zatímco u arbitráže jde (zjednodušeně) o nalezení dvojic instrumentů, které by měly stát stejně, ale z nějakého důvodu zrovna teď nestojí, tady se jedná čistě o využití předpokládaného budoucího pohybu cen různých titulů. (Je ale pravda, že jednotlivé typické strategie mají některé společné prvky a často se u jednotlivých fondů prolínají.)
- Primarily Long Strategie: Takové fondy využívají zajištění jen málo nebo vůbec ne, ale přesto mají s ostatními hedge fondy mnoho společného – i když to někdy mohou být na první pohled jen vyšší poplatky. Například pro správce velkého portfolia je ale obtížné nalézt neefektivně oceněné instrumenty nebo jiné výše popsané instrumenty v dostatečném objemu, i když částečně uvedené strategie také využívá. Fondy investující do akcií malých společností, pro něž ještě neexistuje trh s odvozenými deriváty, např. nemohou mít v těchto akciích zápornou pozici, protože se běžně nepůjčují. Přesto se ale nejedná o normální fond, v kontextu naší regulace třeba už proto, že může investovat do cenných papírů, které se neobchodují na veřejných trzích atd.
- Short sellers: Strategie zameřená na vyhledávání nadhodnocených cenných papírů není jen polovinou některého z výše uvedených přístupů, ale má svoje hlubší opodstatnění. Konkurence je zde slabší, protože většina investorů vyhledává tituly, které jsou spíš podhodnocené, než naopak. Short seller proto může nalézt větší příležitosti, než tradiční investor. Obecně platí, že fondy se silně převažující zápornou pozicí jsou určeny především jako doplněk větších portfolií jinak vystavených tržním fluktuacím, kde představují stabilizační prvek.
Zpět na komentář
