Tři králové, oděni v těch nejdražších látkách, přijíždějí do Betléma. S očima upřenýma na hvězdu, která je do města dovedla, sesedají z koní před chlévem. V něm nacházejí v jeslích ležícího kojence, kolem jeho rodiče, osla a krávu. Dítěti pak složí k nohám dary – zlato, kadidlo a myrhu.
Přestože se v různých rodinách mohou detaily tříkrálové návštěvy lišit, v jednom se všichni shodnou. V darech, které tři králové malému Ježíškovi přivezli a které z něj a jeho rodiny udělaly přes noc boháče.
Zlato a předražené koření
Pokud bychom uvažovali, že králové přinesli Ježíškovi všechny dary přibližně ve stejném množství, jako to na svém obrazu Klanění tří králů namaloval například Hieronymus Bosch, můžeme jejich hodnotu relativně dobře porovnávat. Pomohou nám v tom informace ze starověkého Říma, který s kořením často obchodoval.
Zlato dodnes patří k symbolům bohatství a slouží investorům jako bezpečný přístav v dobách kolísajících burz. Ve starověku byl tento žlutý kov běžnější, než by se mohlo zdát. Na Blízkém východě se tehdy převážně pomocí rýžování těžilo z velkých zásob a většina se ho spotřebovávala na nákup koření z východních zemí.
To, že těžba zlata zdaleka nedokáže pokrýt jeho ohromnou spotřebu antickými civilizacemi, se ukázalo až s postupným úpadkem římské říše. Když Melichar malému Ježíškovi tento kov přinesl, daroval mu jeho prostřednictvím i symbol ohromné moci.
Baltazar přivezl do Betléma kadidlo. Tato pryskyřice kadidlovníku se používala hlavně jako vonná látka při duchovních obřadech a v křesťanství se užívá dodnes. Jeho dovoz do Evropy podléhal přísným kontrolám a podle římského přírodovědce a filozofa Plinia staršího se po celé cestě z Ománu, kde se pěstovalo, za jeho převážení musela platit cla. To tehdy nebylo obvyklé a jen to dokazuje, o jak strategickou surovinu šlo. Právě tyto poplatky pomohly vyšroubovat cenu tak, že se z kadidla stala vzácná komodita. „Po období 1 500 let téměř všechny arabské civilizace ekonomicky závisely na kadidle sbíraném v horách provincie Dafár,“ komentuje situaci ve své knize Písky Arábie Brit Wilfred Thesiger. Bohatství totiž nepřinášelo pouze pěstitelům a obchodníkům, ale prostřednictvím vysokých cel i okolním národům.
Poslední z králů, Kašpar, pak donesl Ježíši myrhu. Staří Římané tuto pryskyřici myrhovníku vyhledávali ještě raději než kadidlo. Její výrazné aroma pomáhalo překrývat zápach při pohřbech. Největším producentem byla Sabejská říše, která se nacházela na území dnešního Jemenu. Finanční hodnota myrhy i kadidla byla podle klasických archeologů z Karlovy univerzity přibližně stejně vysoká jako cena zlata.
To by znamenalo, že Josef s Marií kromě nového přírůstku do rodiny získali také velké bohatství. Denní plat dělníka totiž dle evangelia podle Matouše (20:2) činil jeden římský denár na den. To v přepočtu na juliánské aurey (zlaté mince) představuje zhruba 0,3 gramu zlata.
I kdyby přinesl každý král jen sto gramů svého daru, vydrželo by to tříčlenné rodině na slušné živobytí přibližně po tři roky, aniž by musela cokoliv dělat. Králové však nejspíš na nově narozeném spasiteli nešetřili. Při jednom kilogramu od každého daru už by to Ježíšovi a jeho blízkým mohlo vystačit zhruba na 17 let.
Asi nebyli ani tři, ani králové
Přinést dary v tak velké hodnotě muselo být pro tři muže relativně velkým výdajem. Králů však mohlo být mnohem více než jen tři. Vlastně to ani s největší pravděpodobností žádní králové nebyli. V bibli totiž sice jsou uvedeny dary, které malý Ježíšek dostal, nikoliv však počet lidí, kteří je do Betléma donesli. Navíc se slovo „král“ v souvislosti s příchozími vůbec nepoužívá. Podle různých překladů bible šlo o blíže neurčený počet buď mágů, učenců, nebo mudrců. „Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě,“ stojí ve druhé kapitole evangelia podle Matouše.
Je to jediná věta, která kromě nadpisu „Mudrcové z Východu“ jakkoli specifikuje jejich původ. Někteří odhadují, že by mohlo jít o kněze kultu Zarathuštry (Zoroastera), jiní soudí, že to byli hvězdopravci. O počtu tří začíná poprvé mluvit až řecký teolog Órigenés, a to přibližně tři stovky let po Ježíšově narození.
Ten množství učenců nejspíš odvodil od počtu darů. Ty totiž Matouš popisuje přesně: „...(mudrcové) padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu.“ Množství ovšem nespecifikuje.
Na svá jména si pak Kašpar, Melichar a Baltazar museli počkat nejspíše několik dalších staletí. V lidových vyprávěních se možná objevila už v sedmém století, jejich první zápis lze najít až kolem 12. století.
