Pracují v nevelkých dílnách bez osvětlení za pár rupií. Boty, které mnohdy vyrábějí i děti, se přitom v Evropě prodávají za desítky eur. Jaké jsou podmínky ve velkých indických továrnách nebo takzvaných sweatshopech, utajených dílnách, které oficiálně neexistují, dosud popisovali jen místní dělníci. Autentické záběry se nedaří získat ani profesionálním fotografům pohybujícím se dlouhodobě přímo na místě. Adamovi Čajkovi a Stanislavu Komínkovi z organizace NaZemi se to povedlo. Z indické Agry přivezli desítky rozhovorů, fotografie i videa.
Jaké máte dnes boty?
AČ: Zrovna dnes mám ručně šité boty od mých kamarádů z Novohradských hor, bydlí na statku a výrobou bot se živí.
SK: Já mám staré kožené boty po tchánovi. V rámci udržitelnosti mi přijde zbytečné kupovat si nové věci – boty nebo oblečení. Boty jsou módním doplňkem, ročně vychází desítka módních kolekcí. Fast fashion přináší ohromný tlak na cenu i rychlost dodání. A tím zásadně ovlivňuje pracovní podmínky i výrobu.
Proč jste se rozhodli zmapovat zrovna „cestu boty“ a podmínky, za jakých vzniká?
SK: V NaZemi hájíme důstojné pracovní podmínky ve světě, hlavně v zemědělství a průmyslové výrobě. Třetím rokem jsme součástí evropského projektu, který se zabývá pracovními podmínkami při výrobě bot, v češtině se jmenuje Obuj se do toho. Vloni jsme dělali velkou fotografickou výstavu Poznej svět boty a narazili jsme na to, že autentické záběry z malých ani velkých dílen, kde boty vznikají, nejsou. Oslovili jsme oceňovaného bangladéšského fotografa GMB Akashe, který pro nás nafotil výrobu bot na předměstí Dháky.
AČ: Oblečení i boty přitom každý používá denně, je to obrovské téma, které není vidět.
Vy jste se tedy pokusili získat snímky, které nejsou, sami?
SK: Dělali jsme kampaň zaměřenou na zvýšení povědomí o tom, za jakých podmínek se boty vyrábí. K dispozici jsme ale měli jen výzkumy tamních neziskových organizací, které se po večerech scházely s dělníky. Chybělo propojení příběhů s fotografiemi. Řekli jsme si, že není možné, aby něco podobného nešlo získat.
V čem byla vaše cesta unikátní?
SK: Autentické fotografie z velkých továren na výrobu bot jsem ještě nikde neviděl, nenašli jsme ani použitelné ze sweatshopů, i Akash se dostal jen do koželužen. Výjimečně se dostanou do velkých zahraničních médií jako je Guardian nebo New York Times. V českém prostředí byl jedinou výjimkou zatím snad jen fotograf Zbyněk Hrbata, který se chvíli po zřícení továrny Rana Plaza, kde zemřelo přes tisíc lidí včetně dětí, pohyboval v Bangladéši a náhodou se ocitl v továrně na výrobu oděvů. Nám se to podařilo, máme fotografie i více než padesátku rozhovorů přeložených z hindí i s fotografiemi dělníků nebo majitelů továren.
AČ: Ve velmi krátkém čase jsme byli schopni prozkoumat výrobu bot v Agře na různých úrovních od dělníků, přes místní designéry až po majitele malých i těch největších továren.
Adam Čajka (1986)Na Masarykově univerzitě v Brně vystudoval Fakultu sociálních studií, obor Mezinárodní vztahy a Environmentální studia a roční program na univerzitě v Bombaji Tata Intstitute of Social Sciencies, kde se zaměřil na rozvojová studia. V NaZemi pracuje jako lektor a metodik globálního vzdělávání, na Úřadě vlády pracuje v Odboru pro sociální začleňování, věnuje se oblasti zaměstnanosti a sociálnímu podnikání. |
Proč jste se o to pokoušeli zrovna v Indii?
SK: Indie je hned po Číně druhý největší výrobce bot na světě. V roce 2015 se zde vyrobilo 2 200 milionů párů bot, většina na export pro Německo, USA, Velkou Británii a Itálii. Indická Agra je jedním ze dvou hlavních regionů zaměřených na obuvnictví. Měli jsme výzkum tamní organizace SLD (Society for Labour and Development), která oslovila i dělníky ze dvou velkých továren, z nichž jedna dodává boty i pro značku Baťa. I ta česká stopa nás oslovila.
AČ: Indie je primární výrobce kožených bot. A pro nás je daleko dostupnější pro natáčení i focení než Čína. Přímo v Agře je asi stovka velkých továren a tisíce malých továren, tzv. sweatshopů, kde si ty velké zadávají výrobu, když samy nestíhají zakázku.
Co přesně jste chtěli v Indii získat?
SK: Věřili jsme, že se nám podaří udělat rozhovory s místními dělníky díky spolupráci s SLD. Dopředu jsme si domluvili místní spojku, která nás za nimi zavedla. Další plán byl dostat se do takzvaných sweatshopů, v nichž panují nelidské pracovní podmínky. Napadlo nás oslovit místní taxikáře, to jsou lidé, kteří všechny znají. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, první z nich nás nakontaktoval na tři své známé, majitele sweatshopů.
S čím jste je oslovili?
SK: Předstírali jsme, že naše místní spojka je obchodník z Bombaje, přemýšlí o zakázce a chce vidět jejich výrobní kapacity, my že jsme evropští partneři, kteří se zajímají o místní výrobu bot. Většinou to zabralo.
Jak to ve sweatshopech vypadalo?
AČ: Jsou to malé tmavé nevětrané místnosti bez přirozeného světla, na dvaceti metrech čtverečních tam pracovalo sedm až osm dospělých a dětí.
SK: Vše bylo v domech, zvenku nic nenasvědčovalo, že jde o malou továrnu. Jedna byla ve dvou patrech třípatrového domu, další tvořily třeba jen dvě místnosti s dílnami a malý dvorek. Prostory byly ponuré, byla tam tma a špína, všude smrděla lepila. Muži seděli u šicích strojů, na zemi seděly děti, které stříhaly kůže a látky podle modelů, místo toho, aby byly ve škole nebo si někde hrály.
AČ: Bylo to velké setkání dvou pohledů – my jsme vnímali, že něco je špatně, na druhou stranu majitel sweatshopu byl pyšný na to, že lidem dává práci. Neřešil, že porušuje nějaké normy. Neví o nich.
Každopádně dětská práce při výrobě bot nevymizela?
SK: Ve velkých továrnách se v podstatě díky úsilí mezinárodních organizací a velkých zahraničních firem zadávajících výrobu nevyskytuje. Zmizela ale jen z továren – děti teď jezdí s rikšou, prodávají na ulici jídlo, slouží u bohatých lidí. Nebo pracují právě v malých obuvnických továrnách. Souvisí s výší mzdy jejich rodičů – když nedostávají zaplaceno dost, musejí pracovat i děti.
AČ: Všechny velké továrny mají hned u vchodu cedule, že tam dětská práce není. Indie je ale ovlivněna kastovním systémem, děti často dědí profesi svých rodičů, učí se ji. Samotná dětská práce by byla v pořádku, pokud to dětem neznemožní chodit do školy.
Ale celodenní práce v dílně se asi se školou moc neslučuje...
AČ: To ne. Když jsme na předměstí Agry navštívili školu v dělnické kolonii, z dvou set dětí tam byla zhruba polovina. O ostatních nám učitelé řekli, že nechodívají, protože pomáhají rodičům s prací.
Kolik si výrobci bot vlastně vydělají?
AČ: Pět až dvanáct tisíc rupií, v přepočtu 2 320 až 4 640 korun, což je hluboko pod úrovní takzvané důstojné mzdy. Ta pro Indii činí podle údajů organizace Asia Floor Wage 18 727 rupií měsíčně. Až z této částky by dělník byl schopen zaopatřit celou rodinu, nakoupit základní potraviny a zaplatit bydlení, zdravotní péči nebo vzdělání dětí.
SK: Třeba náklady na jídlo jsou v Indii srovnatelné jako u nás, dělníci si tak nemohou dovolit zeleninu ani maso, žijí na fazolích a rýži. Bydlí v polorozbitých chatrčích na předměstí Agry.
A kdyby se ty částky přepočítaly na jeden pár bot?
SK: Náklady pro majitele sweatshopu na vyrobení jednoho páru bot jsou za práci 50 rupií (asi 20 korun) za kompletní pár. Materiál ho přijde zhruba na 100 rupií. Do továrny pak hotový pár prodává za 350 rupií, on sám na něm tedy vydělá okolo 200 rupií (80 korun). Velká továrna pak botu koncovému zákazníkovi v Evropě prodá za 900 rupií, v tom jsou i náklady na dopravu, DPH a clo.
AČ: Ani v továrnách mzdy většinou nepřekročí pět až devět tisíc rupií měsíčně. Přitom kvalitní boty třeba pro Barbour se prodávají za 150 liber, další značky klidně za 100 eur. To je zvláštní bilance. Paradoxní je i to, že kůže pro nejkvalitnější boty se dováží z chladných oblastí Evropy, protože je silnější. V Indii se boty vyrobí a směřují zpět do Evropy.
Co vás na sweatshopech nejvíc překvapilo?
SK: Právě to, že tam je strašně moc dětí. V jednom z míst tvořily děti ve věku od sedmi do dvanácti let asi osmdesát procent. A že vše se odehrává tři kilometry od Tádž Mahalu, nablýskané památky, kam směřují miliony turistů z celého světa. Každý z nich jede z Dillí právě do Agry. Všechny ohromí, že na výstavbě mauzolea se podílelo dvacet tisíc dělníků. To, že nyní o kus dál pracuje v děsných podmínkách 125 tisíc dělníků na výrobě bot, ale nikdo nevidí. Agra je obrovské turistické město s jedním velkým tajemstvím, o kterém se nemluví.
Stanislav Komínek (1979)Na Masarykově univerzitě v Brně vystudoval Pedagogickou fakultu, obor Učitelství pro střední školy, přes sedm let pracuje v neziskové organizaci NaZemi. Zaměřuje se na kampaně a fair trade. V létě 2016 dokumentoval pracovní podmínky na banánových plantážích v Kostarice (www.pribehbananu.cz), v roce 2014 třeba pracovní podmínky pěstitelů kávy v Mexiku a Guatemale. |
Jak se vám podařilo poodhalit další velké tabu, zdokumentovat výrobu ve velkých obuvnických továrnách?
AČ: Tomu, že se dostaneme i do velké továrny, jsem nevěřil. Jsou na průmyslovém předměstí, sedmnáct kilometrů od Tádž Mahalu. Jde o nepřístupnou část města, obrovské průmyslové komplexy s branami hlídanými ostrahou.
SK: Říkali jsme si, že zkusíme nafotit továrny alespoň zvenku. To, jak neuvěřitelně hlídané jsou – vysoké zdi, ostnaté dráty a v každé ochranka se samopalem. Nejvíc se bojí právě zahraničních novinářů. Nikdo tak netuší, co je vevnitř a jak to tam vypadá. Nakonec nám pomohlo, že jsme se nakontaktovali na místního specialistu na obuvnický průmysl v Agře. Vede tam vzdělávací institut a dokonale zná místní podmínky. Zmínil se, že několik majitelů větších továren u něho studovalo, a nabídl nám, že se s nimi můžeme setkat. Bylo pak na nás, jestli u nich vzbudíme důvěru a nechají nás natočit i nějaké záběry.
I tam jste hráli obchodníky?
AČ: Měli jsme několik strategií, které fungovaly ve sweatshopech. Ve velkých továrnách ale pomohla legenda, že děti u nás neví, odkud věci pocházejí. Že si myslí, že mléko pochází z krabice a boty jsou prostě z obchodu a ne z kůže z krávy. Že jim jako vzdělávací organizace chceme ukázat, jak co vlastně vzniká – což je vlastně pravda.
SK: Nejvíc zabralo, že chceme zdokumentovat, jak boty vznikají, a také zjistit, čemu oni, jako majitelé, musí čelit. Když získali pocit, že nám nejde o špatné pracovní podmínky dělníků, souhlasili s rozhovorem – a většinou ho pak korunovalo i pozvání do továrny. Chtěli se pochlubit, jak to tam mají krásné.
A jak to tedy uvnitř vypadalo?
SK: Dost se to lišilo, ale výrobní haly ve velkých továrnách vypadají mnohde moderně a hezky, většinou bývají dobře osvětlené. Ani tam ale zaměstnanci nemají důstojné pracovní podmínky. Nikdo z námi oslovených dělníků neměl pracovní smlouvu, sociální nebo nemocenské pojištění. Nepoužívají žádné ochranné pomůcky, často proto, že je brzdí v práci a pak by nestíhali výrobu. Jenže když se jim stane úraz, vyhodí je. Neexistují tam odbory. Mzda se vyplácí většinou denně a je nejčastěji závislá na počtu vyrobených kusů.
AČ: Jsou tam velká pracovní rizika. Běžné jsou nucené přesčasy – jeden z dělníků se nám svěřil, že ho nepustili z továrny ani domů k rodině, dokud se nedokončí zakázka. Víme o případech, kdy dělníci nesměli domů patnáct, ale i dvacet dní v kuse.
SK: Další problém je, že i ve velké továrně, kde se ročně vyrobí 400 tisíc párů bot, mají zakázky jen devět měsíců z roku, ve sweatshopech jen šest měsíců. Proto je velký tlak na to vzít každou zakázku i ve chvíli, kdy je jasné, že továrna ji kapacitně nezvládne. Pak si ji objedná právě ve sweatshopech.
Vědí vlastně koncoví odběratelé, velké evropské značky, že na výrobě jejich bot se podílejí i děti ze sweatshopů?
SK: Netuším. Zakázky si zadávají u velké továrny, ta si pak ve sweatshopech zadá výrobu celé boty nebo třeba jen výřez kůže, když nestíhá. Otisk monogramu, sítotisk na podrážku a tzv. finishing se většinou dělá až zpět ve velké továrně. Oficiálně to spojení samozřejmě neexistuje, na místě vám ho ale potvrdí každý.
Vy sami jste narazili na reálnou výrobu pro velké značky?
SK: Továrny, které jsme navštívili, dodávaly boty pro značky jako je Sandwich, Barbour, Deichman, Hush Puppies nebo právě Baťa. Dětská práce tak zřejmě je díky subododávkám do malých továren obsažená i v našich botách.
AČ: Nemůžeme ale zjednodušeně tvrdit, že Baťovky vyrábějí děti. Sweatshopy vyrábějí primárně boty pro domácí trh, zprostředkovaně i pro zahraničí, když si to u nich zadá velká továrna. Z toho, co jsme viděli, ale rozhodně nelze vyloučit, že dětská práce není spojená i s výrobou pro tyto velké značky.
Neměli jste při svém pátrání někdy strach?
SK: U třetího majitele továrny, která neměla ani označení a která se uvnitř moc nelišila od podmínek ve sweatshopech, nám bránu otevřel muž se samopalem. Majitel nám hned zakázal focení, dvacet minut nás podezřívavě zpovídal, kontroloval naše vizitky... Tam jsem měl opravdu obavu vytáhnout fotoaparát, nedopadlo by to asi dobře. Podařilo se mi ho jen přemluvit, aby nám zapózoval s konkrétní botou, shodou okolností Baťovkou.
AČ: Nepůsobilo to tam moc příjemně, byla tam cítit nervozita. Ale obecně i v centru Agry, kde jsou sweatshopy, není bezpečno. My jsme měli doprovod, ale v noci bych tam dobrovolně nikdy nešel. Byla to čtvrť, kam cizinci nechodí ani ve dne.
Překvapilo vás něco naopak příjemně?
SK: Asi hlavně to, že dětská práce je ve velkých továrnách naprosto výjimečná. Chodí tam manažeři velkých značek, které jim dávají zakázky, a hlídají si, jestli tam nepracují děti. Zlepšila se i bezpečnost výrobních hal samotných – už mají únikové východy a podobně.
AČ: V jedné továrně pro 600 lidí sedělo pár desítek lidí na zemi a pracovali bez strojů. Majitel vysvětloval, že si cíleně nechávají část pro manuální výrobu, aby ty lidi nemuseli vyhodit na ulici. Na druhou stranu ale obecně platí, že dělníci jsou jen pracovní síla, která vyrábí boty. Nikdo nevidí jako problém velkou část z nich propustit, nikdo se nesnaží zlepšit jejich podmínky. Je tam takový feudální přístup.
Jako koncový zákazník ale nemáme šanci poznat, za jakých podmínek bota vznikla. Co s tím?
SK: Řešením je snížit spotřebu, kupovat kvalitní boty, které vydrží dlouho. Další cestou je kupovat už použité věci. Nebo hledat fair trade boty, i když tam moc velká nabídka není. Další možností je kupovat si boty vyrobené na domácím trhu.
Je šance na zlepšení pracovních podmínek přímo v Indii?
AČ: Vidím tři zdroje změny – indická vláda musí efektivně hlídat dodržování pracovních podmínek v továrnách. Zahraniční značky, které v Indii šijí, by měly investovat v místě – postavit školy, rozvíjet kvalifikaci místních lidí. Sami spotřebitelé mohou tlačit na zlepšení podmínek. Už se to podařilo prosadit třeba u fair trade kávy či textilu, tak proč ne i u obuvi.
SK: Pro dělníky by podle mě hlavní změnu přineslo vyplácení důstojné mzdy a zakládání fungujících odborů.
