Po útocích na saúdskoarabská ropná zařízení v polovině září mnozí mínili, že světu hrozí další ropný šok. Takové nebezpečí, pokud vůbec existovalo, je nyní zažehnáno. Nicméně útoky potvrdily, že celosvětovou paniku lze dnes vyvolat tak levně jako nikdy, bez armády, za použití několika „letadel na vysílačku“. Stále těžší a nákladnější však je oddalovat jinou pohromu, a sice závažnou globální ekonomickou krizi.
Saúdská Arábie přišla útokem o polovinu produkce ropy. Cena poletí vzhůru |
Útok drony zasáhl předminulou sobotu globální ropný průmysl přímo v jeho srdci. Způsobil největší náhlý výpadek v dodávkách ropy v dějinách, denní výpadek v produkci ropy kvůli němu činil 5,7 milionu barelů. Při íránské islámské revoluci roku 1979 činil výpadek 5,6 milionu barelů denně. V souvislosti se Saddámovým vpádem do Kuvajtu v roce 1990 svět počítal ztrátu na 4,3 milionu barelů ropy denně.
Co nezvládli íránští revolucionáři nebo Saddámova vojska, to se povedlo deseti dronům. I když je pravda, že v roce 1979 nebo i 1990 se celosvětově těžilo méně ropy než dnes, takže tehdejší výpadky byly sice slabší absolutně, ale zato závažnější relativně.
Nynější útoky jsou příkladem asymetrického střetu. Poměrně levné vybavení, konkrétně několik dronů, má dnes potenciál zásadně ochromit celosvětovou ekonomiku. Pokud ji tedy zasáhnou v tom správném místě, v nervovém uzlu. Saúdskoarabský ropný areál Abkajk, největší svého druhu na světě, takovým uzlem nepochybně je. Zůstává tak k podivu, že celý komplex nebyl lépe střežen. To se ale nyní jistě změní. Už jen proto, že celosvětová panika by dnes mohla být spouštěčem krize, které se vlády a zejména centrální banky řady zemí snaží za každou cenu zabránit. Opravdu za každou cenu.
Voda na mlýn autokratů
Americká centrální banka (Fed) v minulém týdnu opět snížila svoji klíčovou úrokovou sazbu. O týden dříve si podobně počínala Evropská centrální banka (ECB). Jejich počínání je však stále nákladnější: v tom smyslu, že má potenciálně stále závažnější neblahé ekonomické a celospolečenské efekty. Vůbec nejzávažnější hrozbou dlouhodobě extrémně uvolněné měnové politiky centrálních bank je zbytnění osudového bludného kruhu, v němž se Západ už nachází. Ten kruh vypadá následovně.
Centrální banky, ať už Fed, či ECB, snižováním sazeb reagují na pokles takzvané přirozené úrokové míry. Ta není přímo měřitelná, lze ji jen odhadnout, což otevírá prostor řadě teorií. Podle některých teoretických ekonomů měnová politika centrální banky na přirozenou úrokovou míru vliv nemá ani mít nemůže. Podle jiných naopak ano. Stlačování úrokových sazeb, které centrální banka ovlivnit může, podle této druhé skupiny ekonomů vede dlouhodobě i k poklesu míry přirozené. Pokud tomu tak není a pravdu má první skupina ekonomů, co tedy přirozenou míru snižuje?
Zásadním vysvětlením je to, že ji snižuje klesající produktivita firem a podniků. Proč klesá tato produktivita? Třeba proto, že v ekonomice je až příliš mnoho takzvaných zombie firem. To jsou málo produktivní firmy. Dříve by dávno zbankrotovaly, ale v prostředí nízkých úrokových sazeb, a tedy levných peněz přežívají díky snadno dostupnému dluhu a „zaclánějí“ produktivnějším, dynamičtějším firmám, které by je při vyšších sazbách dávno nahradily v procesu kreativní destrukce.
Marné přechytračování trhu
Takzvaná zombifikace podnikové sféry Západu způsobuje pokles produktivity, který zásadně přispívá ke stlačení přirozené úrokové míry, neboť při slabě rostoucí produktivitě slábne zájem o investice. Firmy třeba radši utrácejí za lobbisty, kteří jim u politiků vyhandlují privilegia, či si vykupují své vlastní akcie, čímž uměle vyhánějí jejich cenu na burze vzhůru, místo aby reálně investovaly do technologií, strojů či lidí.
Na pokles přirozené míry, k němuž stěžejně přispěly, reagují centrální banky dalším snížením svých sazeb. Bludný kruh se uzavírá. Celý Západ nakonec končí v takzvané pasti dluhu, kdy je dluh tak vysoký, že už centrální banky stejně sazby zvýšit nemohou, i kdyby chtěly, neboť by tím přivodily řetězové bankroty států.
Tam přesně jsme. Do neradostné situace nás přivedla pyšná víra, že lze donekonečna přechytračovat trh a další přirozené procesy. Kdy ovšem k velmi bolavé očistě systému dojde, nelze ani přibližně říci. Mohou to být léta i desetiletí. Čím více však bude globálně závažných asymetrických střetů, jako byl ten v Abkajku, tím spíše některý z nich krizi a nakonec snad i bolavou očistu systému zažehne.
Neopodstatněné snižování úrokové sazby, uvolněná měnová politika, tištění nových desítek, ba stovek miliard dolarů i eur, v důsledku i kvůli ztrátě produktivity a zombifikaci způsobuje nižší mzdy, nižší důchody, slabé úročení celoživotních úspor či citelnější růst cen realit a nájmů, tedy všechno to, co zásadně přispívá k polarizaci společnosti a k rostoucí afinitě její podstatné části k politickému extrému. To je to, co pozorujeme i v současném Česku a mnohde jinde v Evropě a obecně na Západě.
Západ je tedy na cestě k bolavé očistě ekonomického systému, ale pohyb po této cestě samotný už nyní společnost polarizuje a radikalizuje. Než tedy Západ dospěje k nutné ekonomické očistě, kterou centrální banky svým tištěním miliard stále nákladněji oddalují, dojde dost možná k jeho rozleptání nárůstem společenských tenzí a rozporů. Ty jsou totiž vodou na mlýn politikům slibujícím jednoduchá, extrémní řešení a nakonec i řešení autokratická, ba totalitární.
